Sir John Harington zřejmě patřil k rozverným chlapíkům. Vystudovaný právník, ale hlavně jeden z Alžbětiných 102 kmotřenců, známý jako „Drzý“, přesto u královny a jejího dvora oblíbený.
Náklonnost si získal nejen svobodomyslným chováním, ale i poezií, byť laděnou v poněkud rabelaisovském tónu, občas za hranicí tehdejších představ o slušné literatuře.
Jenže i Alžbětina shovívavost jednou přetekla. Přispěl k tomu Haringtonův osobitý pokus o překlad heroického eposu Orlando Furioso italského básníka Ariosta. Vyhnat ho od dvora natrvalo se Alžbětě nechtělo, a tak rozhodla, že se nesmí vrátit, dokud nepřeloží celý text.
Považovala to za úkol natolik těžký, že to Harington sám vzdá. Navzdory jejímu očekávání se v exilu do díla pustil, navíc dokázal ještě jednu, mnohem historičtější věc. V Kelstonu si postavil dům a v něm poprvé instaloval svůj senzační vynález – splachovací záchod.
Příliš časný objev
Důmyslné zařízení sestávalo z mísy, na dně s otvorem uzavřeným koženým ventilem. Z nádrže nad mísou se díky systému držadel, pák a závaží vylila voda, ventil se otevřel a neřádstvo odteklo pryč.
V roce 1591 Harington vydal hotový překlad Orlanda Furiosa, královna mu odpustila a v Kelstonu pak drzého kmotřence dokonce navštívila. Při procházce domem jí předvedl své novátorské zařízení a nadšená panovnice ho nejen použila, ale do svého sídla si vyžádala stejné. Což jí Harington v roce 1596 splnil.
S osobitými žerty ovšem nepřestal. Poznámky ke svému vynálezu později uveřejnil v knize Nový diskurs o vyčichlém předmětu: Metamorfóza Ajaxu. Jenže z textu spíš čišely politické narážky na exkrementy otravující království, jmenovitě na hraběte z Leicesteru.
Harington si za to vysloužil další vyhnání od dvora, ale jeho vtip a osobní kouzlo se postaraly, že ho královna, kterou bavil, zase vzala na milost.
Traduje se, že právě po Haringtonovi se v Anglii splachovacím záchodům někdy říká john. Jenže ani Alžbětina přízeň tehdy nezajistila, aby se hygienický vynález udržel a rozšířil. Na další kolo dějin si musel počkat téměř 200 let.
Jak na zápach?
Poctivě řečeno, likvidování výkalů vodou sahá do minulosti mnohem dál než do 16. století. V západní Indii se našly z časů 2 600 let před naším letopočtem stopy kanálků, kterými protékající voda nečistoty zpod sedátek záchodků odplavovala. Podobnými zařízeními se mohl chlubit i starověký Egypt nebo antický Řím.
Naopak středověk si s hygienou hlavu nelámal. V lepším případě se trousilo do nádob vylévaných na ulici, výsadou hradních sídel se staly vysunuté prevéty čili výsernice. A tak to s hygienou šlo neutěšeně dál včetně alžbětinského Londýna.
Tři otazníky
|
O významné posunutí Haringtonova nápadu se až v roce 1775 postaral skotský hodinář, stavitel varhan, mechanik a matematik Alexander Cumming. Vyřešil to, co Haringtonův prosakující kožený ventil nedokázal: splachovací toaletu obohatil o odtokovou rouru ve tvaru ležícího S.
V jejím ohybu se udržuje sloupec spláchnuté čisté vody, zabraňující šíření zápachu do místnosti. Ano, sifon. Cumming na něj získal patent.
Ale všechno to snažení předpokládalo, hlavně ve městech, dostatek fungující kanalizace. A na tu i Londýn, kdysi Alžbětin a Haringtonův, čekal až do druhé poloviny 19. století. Kontinentální Evropa včetně našich zemí nebyla o nic pokrokovější.
Až mnohem později modernizace splachovacích záchodů pokračovala k dnešním zázrakům, které umějí při sezení hřát, barevně svítit, měřit krevní tlak i hrát něžné melodie.
Portrét Thomase Crappera, popularizátora splachovací toalety v 19. století
