Za pravěk filmu můžeme označit různé optické hříčky založené na postupné řadě obrázků promítaných na zeď světlem lucerny. Takzvaná laterna magika byla v Evropě populární v 18. století a principem filmu zůstává vlastně dodnes.
Celá krása v kinosále totiž vzniká důmyslným podvodem, respektive optickou iluzí. Pokud naše oko vidí víc než 10 až 12 návazných snímků za sekundu, mozek to vyhodnotí jako pohyb.
Můžete si to snadno vyzkoušet. Na stránky staré knihy nebo kalendáře nakreslete postupné obrázky postavičky „na procházce“. Prstem položeným na hranu knížky pak stránky zrychleně přelistujte a sledujte, jak postavička špacíruje.
Dicksonův pozdrav
Film čistě technicky vzato není nic jiného, ale neobešel by se bez dvou novověkých vynálezů. Prvním byla fotografie (respektive nejdřív tzv. daguerrotypie), jejíž objev se datuje do roku 1839. Druhým byla Edisonova žárovka, rozsvícená v roce 1879.
Fotografie umožnila věrné zachycení reality na pásový film a žárovka její promítnutí na plátno. Kamera a promítačka, nic víc. Všechno ostatní až po dnešní multikina už bylo jen vylepšováním spojení těchto dvou základních filmových principů.
Sluší se zmínit, že na vývoji motorem poháněné kamery a promítačky se zásadně podílel britský vynálezce William Dickson. Právě on je zachycen na jednom z prvních pokusných filmů z roku 1891, nazvaném Dicksonův pozdrav. Muž s knírkem rozpažením pokynul pomyslným divákům a vstoupil do dějin.
Když v prosinci 1895 v Paříži veřejnost zhlédla první film bratří Lumièrů, technologicky se to vlastně nelišilo od dnešního zážitku z premiéry posledního hollywoodského trháku. Pak už se to rozběhlo jako stádo pádících koní v zapadajícím slunci kýčovitého filmu. Počet snímků za sekundu se postupně zvyšoval z 24 přes 48 na dnešních 72.
Dělníci odchází z Lumiérovic továrny
Čím je snímků víc, tím je obraz plynulejší a tím méně jsou rychlé pohyby trhané. Dnešní filmoví tvůrci k tomu využívají celou řadu technických fíglů a norem.
Zlatá éra zvuku
Tři otazníky
|
První filmy byly němé, často doprovázené pianistou. Ve 30. letech minulého století obraz doplnil zvuk. Za první zvukový film světa je označován snímek Jazzový zpěvák z roku 1927, který natočila americká firma Warner Bros.
Zhruba od té doby byl film jedním z hlavních médií nejen uměleckých děl, ale i šíření myšlenek a názorů. Do značné míry převzal roli tisku a rozhlasu. Kino je totiž pasivní zábava vyhovující širokým nevzdělaným masám.
Nepotřebujete žádný přijímač a nemusíte umět číst. Prostě si jen koupíte lístek, usednete do křesla a díváte se, co vám filmoví tvůrci servírují. Právě proto filmu tak dovedně využívali propagandisté a diktátoři totalitních režimů všech odstínů politického spektra.
Zhruba od poloviny 70. let film začala sesazovat televize, která se proti němu později „spikla“ se záznamovými zařízeními typu videokazet nebo DVD. Komu by se chtělo trmácet do kina, když může film pohodlně sledovat doma? Později se k tomu přidal internet, jehož neomezené možnosti vyšachovaly někdejší videopůjčovny.
Jak udržet zadky diváků v kinosálech? Tvůrci filmů k tomu vymýšlejí nejrůznější zlepšováky a lákadla. Multikina s popcornem dávno nestačí, stejně jako 3D projekce, přidávající „plochému“ obrazu třetí rozměr. Diváci berou jako samozřejmost už i dokonalý prostorový zvuk.
Trendem je 4D, tedy film obohacený o doplňkové vjemy a zážitky. Při automobilové honičce nebo zemětřesení se s vámi sedadlo zběsile třese, za bouřky na vás ze stropu stříká voda a fouká vítr. Ve snaze o co největší přiblížení realitě se v kinech experimentuje dokonce s rozprašováním vůní a smradů. Co přijde dál?
Nové multikino v IGY v Českých Budějovicích.
