„Jdu na sever, jdu na sever… a už jdu na jih!“ Kuriózní situaci v nejsevernějším bodě planety si pražští otužilci vychutnávali. Tak to zachytil Jára Cimrman v Dobytí severního pólu. Výprava od Vltavy na něj dorazila 5. dubna 1909, tedy den před Pearym.
Jenže kdo ví, jestli na pólu onen Američan vůbec byl. Navíc historický otazník platí stejně tak o jeho konkurentu Cookovi.
Konečně můj!
Peary si do deníku zapsal: „Východ, západ i sever zmizely, zůstal jediný směr – jih.“ Na chvíli, kdy se jako první postaví na severní pól, se připravoval od mládí. Během několika výprav do severských končin si mimo jiné testoval, čím se na cestu k pólu vybavit, cenné zkušenosti nabral za pobytu u grónských Inuitů.
Od nich se naučil, jak skvěle v mrazu chrání kožešinové oblečení a že místo tahání těžkých stanů je výhodnější stavět ledová iglú. Rozpracoval si také „pyramidovou strategii“ čili systém stojící na podpůrném týmu a budování předsunutých stanic.
Pátá expedice, na kterou spolu s početným týmem odstartoval v červenci 1908, s pólem konečně počítala. Na její závěrečnou etapu ledovou krajinou ho provázel už jen černý přítel Matthew Henson a čtyři inuitští psovodi se saněmi – Ootah, Egigingwah, Seegloo a Ooqueah.
Na místě, které Peary zaměřil jako severní pól, stáli 6. dubna 1909 a pyšně vyvěsili americkou vlajku. Druhý den ji spolu se zápisem uložili do kovové trubice, tu zahrabali do ledu a vydali se zpátky.
Z první domorodé osady, která měla poštu, pak Peary vzrušeně psal: „Pól, konečně! Odměna za tři století úsilí, můj sen a můj cíl po třiadvacet let. Konečně můj!“
Netušil, co ho čeká. Už na cestě domů dostal zprávu, že ho o celý rok předběhl bývalý kolega z předcházejících severských výprav Frederick Cook.
Věřit? Nevěřit?
Tři otazníky
|
Cook k severnímu pólu vyrazil z Grónska v únoru 1908, provázený devíti domorodci a početnými saněmi. I on zápis, že na pólu stáli 21. dubna 1908, uložil do mosazné trubice a zanechal ji v ledové spáře.
Ale zprávu o dosažení pólu odeslal do civilizace až za rok. Zdržení vysvětloval tím, že při návratu je zastavila zima, pohyb a praskání ledových ker, nedostatek zásob. Dlouhý čas museli strávit v jeskyni na opuštěném ostrově a živit se lovem. Přesto zvěst o svém úspěchu stačil poslat ještě před Pearym.
Mezi Pearym, Cookem, jejich zastánci i odpůrci se tak o prvenství rozhořel spor, který dodnes není přesvědčivě uzavřený. Peary sice oficiálně v mnoha očích vyhrál, třebaže s výhradami, protože pochybnosti se přece jen vršily.
Za nevěrohodnou byla považovaná zejména přesnost jeho zaměření pólu, který tak možná minul, i záznamy o neuvěřitelných mílích, které denně v náročném terénu urazili. Svědectví inuitských průvodců ani Matthewa Hensona (byl přece černoch!) nemělo správnou váhu.
Roberta Pearyho doprovázel na expedici Matthew Henson.
Cookovi se zase vytýkalo, že tvrzení o dosažení pólu nedoložil hodnověrnými navigačními záznamy a že donesl zprávu o objevu dvou ostrovů, které se pak nikdy nenašly. Nakonec to v podstatě vzdal.
Polárníci, kteří později na pól prokazatelně dorazili, nenašli ani Pearyho, ani Cookovy roury se zápisy. Dost pochopitelně. Severní konec planety netvoří na rozdíl od jižní Antarktidy pevnina, ale moře se zamrzlou vrstvou ledu, který je neustále v pohybu, vrší se a propadá, což komplikuje přesné zaměřování.
Jakousi nepolapitelnost severního pólu potvrdil i britský polárník Wally Herbert, který na něm stál 6. dubna 1969: „Stoupnout na něj je jako zašlápnout stín ptáčka, který se vznáší nad vámi.“
