Dnes jsou světovými šampiony v železničním cestování Švýcaři: žádný jiný národ nejezdí vlakem tak rád a tak často (v průměru na každého občana šedesátkrát za rok) jako obyvatelé Helvétské konfederace. Nikde jinde na světě také nemají stoprocentně elektrifikovanou železniční síť jako v alpské zemi.
Ovšem ke kořenům kolejové dopravy se musíme vypravit do úplně jiného časoprostoru. Kolébkou železnice jsou britské ostrovy. Vlaky se tam zrodily bez elektřiny, ve věku páry před více než 200 lety.
Pro tamější důlní společnosti pracovali zkraje 19. století nezávisle na sobě dva inženýři: Richard Trevithick a o deset let mladší George Stephenson. Kromě povolání je spojovalo paradoxně ještě cosi z dětství: ani jeden z nich zrovna nevynikal ve škole. Přesto se stali oba dopravními průkopníky lidstva.
Bafající ďábel
První parní stroj schopný samostatného pohybu postavil Richard Trevithick v roce 1801. Bafající ďábel, jak samohyb nazval jeho konstruktér, jezdil ještě po silnici. Ale zřetelně naznačil ohromnou výhodu páry proti koňským povozům: jeho parní vůz v městečku Camborne dokázal vyjet i s dvanácti pasažéry na palubě prudké stoupání, v němž koně neměli šanci.
 |
Vynálezce si nechal vysokotlaký parní stroj patentovat a už v roce 1804 představil první funkční lokomotivu v dějinách lidstva, kterou poslal na koleje. Nezvládal však už vývoj sám financovat, a tak svůj patent prodal. Nový majitel, ocelářský magnát Samuel Homfray, ihned vsadil 500 guinejí na to, že parní stroj odveze deset tun železné rudy po kolejích dlouhých šestnáct kilometrů.
Jeho nevěřící konkurent Richard Crawshay sázku prohrál. Musel platit. Trevithickův stroj se ukázal jako naprosto spolehlivý parní sluha - vedle deseti tun nákladu odvezla mašina během sázky 21. února 1804 navrch ještě pět vagonů a sedmdesát lidí. Parní divadlo trvalo čtyři hodiny, průměrná rychlost prvního vlaku se rovnala rychlosti chůze: pouhé čtyři kilometry v hodině.
Železnice byla na světě. Pomalá, neveřejná, avšak funkční. Teprve za dalších více než dvacet let se parní dráha posunula k hromadné osobní dopravě.
První veřejná trať
Byla to zásluha George Stephensona, který je považován za skutečného otce železnic, jak je známe dnes. To díky němu se začaly stavět pořádně tratě. To on přišel s montováním kolejnic na pražce namísto prostého pokládání do terénu. To jemu vděčíme za bytelné železné kolejnice namísto praskajících litinových.
Lidé se přišli podívat na výbuch. Tak vznikala v roce 1825 železnice |
A „zdědili“ jsme po něm vlastně i dnešní klasický rozchod kolejí 1 435 mm, ačkoli zprvu prosazoval 1 422 mm.
První veřejnou železnici pro osobní dopravu přitom postavil navzdory nepřízni politiků. Britský parlament opakovaně zamítal jeho plány, místo toho preferoval na trase mezi městy Stockton a Darlington vodní kanál.
Tři otazníky
|
Všechny úvahy o vodní cestě padly s datem 27. září 1825: onoho dne vyslal Stephenson na trať první osobní vlak. Lokomotiva pojmenovaná Active úspěšně odvezla po trase dlouhé čtyřicet kilometrů mezi Stocktonem a Darlingtonem 90 tun vážící soupravu s nákladem uhlí, mouky, pošty a se 450 pasažéry navrch (!) za tři hodiny.
Vlak chvílemi dosahoval rychlosti až 20 kilometrů v hodině. A to už bylo daleko víc, než je rychlost chůze. Onoho dne se skutečně zrodila osobní železniční doprava.
Když pak v říjnu roku 1829 Stephensonova legendární lokomotiva Rocket dosáhla během soutěže na trati Manchester - Liverpool na svou dobu závratné rychlosti 48 kilometrů v hodině se zátěží třináct tun (bez vagonů se dokázala později rozparádit dokonce až na 56 kilometrů za hodinu), jako by zazněl „startovní výstřel“ k masovému budování železnic prakticky po celém světě.
Ocelové pavučiny záhy ovinuly zeměkouli.
