Když v 60. letech 20. století během výstavby Asuánské přehrady vody Nilu zaplavovaly ostrůvek Philae, bylo třeba tamní starověký egyptský chrám přestěhovat do bezpečí. S ním putovaly i do kamenných kvádrů vytesané obrazce, datované do roku 394 n. l. Zachráněn tak byl poslední známý nápis v dávno vymřelém písmu. V hieroglyfech.
Jejich používání, táhnoucí se od časů 3 000 let př. n. l., zaniklo stejně jako mocná egyptská říše a na dlouhá staletí si pak podržely své tajemství. Ne snad, že se neobjevily pokusy přečíst je, ale vždy ztroskotaly.
A pak do toho vstoupil egyptským tažením Napoleon.
Rosettská stéla
V červenci 1799 Bonapartovi vojáci objevili při kopání základů opevnění v lokalitě Rosetta poblíž Alexandrie víc než metrovou kamennou desku s nápisem ve třech jazycích. Napoleon, který kromě dobyvačných úmyslů jevil velký obdiv ke starobylé kultuře, se postaral o její záchranu. Po porážce francouzské armády se stala britskou kořistí a v roce 1802 doputovala do Evropy, konkrétně do Londýna.
Že by právě Rosettská stéla mohla vést k rozluštění starého písma, bylo nadějné: kromě textu v hieroglyfech je na ní shodné sdělení v démotickém písmu a v řečtině. Poslední jazyk se přečetl snadno. Démotické písmo, jakási lidová podoba staroegyptštiny, už chtělo zkušenost, ale vzhledem k jeho podobě s koptským písmem, v 19. století stále někde užívaným, i ono sehrálo roli pomůcky.
Ale k rozluštění hieroglyfů ještě byla cesta dlouhá celé roky.
Školáci zkoumají repliku slavné Rosettské desky ve Figeacu
Mám to!
V té historii vystupují především dvě jména: Angličan Thomas Young a Francouz Jean-François Champollion. Věděli o sobě dobře a právě mezi nimi se roku 1814 rozhořel závod o to, kdo dřív a líp písmo rozluští.
Young zpočátku dost pokročil. Východiskem mu byla osobní jména, od nichž se odpíchl v řeckém textu a hledal je v hieroglyfickém. Identifikoval hlavně kartuše s orámovanými jmény Ptolemaia a Bereniké, ale došel k závěru, že pouze ona jsou zapsána foneticky čili hláskově, nikoli obrázkově. Určil i hodnotu některých znaků, přesto dál soudil, že běžné hieroglyfické písmo jsou jen obrázkové symboly.
Podstatně mladší Champollion, který se pro luštění hieroglyfů nadchl už jako šestnáctiletý, dlouho pracoval s podobnou představou. Ale nakonec mu pomohla bohatá znalost jazyků. Hlavně koptštiny představující poslední stadium staré egyptštiny včetně některých podobných znaků. Navíc ho inspirovala stará čínština, kombinující fonetické a obrázkové znaky.
Proč by se stejný systém nemohl týkat hieroglyfů? Šťastná úvaha.
Tři otazníky
|
I on startoval od fonetického zápisu Ptolemaiova jména (dodnes není jasné, jestli to od Younga „nepřevzal“), ale s podporou koptštiny a srovnáváním jejích znaků s hieroglyfy postupoval hlouběji. Velmi mu pomohly texty z dalších egyptských nálezů, znalost jednotlivých znaků postupně rozšiřoval.
Traduje se, že když 14. září 1822 studoval nápis z obelisku z chrámu Abú Simbel a podařilo se mu potvrdit správnost svých předpokladů, zvolal: „Mám to!“ Omdlel a pět dnů proležel v horečkách. Víc než patnáct let trpělivé, až detektivní práce mu konečně dovolilo své vítězství publikovat.
Thomas Young mu ustoupil, i když se o svůj podíl trpce hlásil. Otázku, kdo má na odhalení tajemství hieroglyfů větší podíl, nakonec shrnul v roce 2005 egyptolog Richard Parkinson slovy: „Jakékoli rozluštění stojí a padá jako celek. Young objevil klíč, když odhalil část abecedy, ale Champollion odemkl celý systém.“
A tak lidstvo mohlo daleko důkladněji nahlédnout do dějin starého Egypta.
Výzkumy českých egyptologů: na snímku Martin Dvořák při restaurování fragmentu nepravých dveří hodnostáře Ikaje.
