V čase razantního nástupu Rubikovy kostky to vypadalo jako dneska s mobily. Kdekdo ji měl v ruce, kdekdo s ní vrtěl, od školáků po důchodce. Doma, na ulici, v tramvaji, ve škole pod lavicí, v práci.
Přeskupit rotacemi všech sedmadvacet dílčích různobarevných kostiček tak, aby každá z šesti stran velké kostky měla jen jednu barvu, se blížilo všeobecné posedlosti. The New York Times to dokonce nazvaly šílenstvím.
Přitom autor, maďarský sochař a architekt Ernő Rubik, měl původně v úmyslu něco zcela jiného. V polovině sedmdesátých let, kdy pracoval na Maďarské univerzitě umění a designu, si všiml, že studentům chybí dostatečná prostorová představivost. Připravil pro ně tedy názornou pomůcku, jejíž části se navíc samostatně pohybovaly, aniž se díky vnitřnímu systému kostka rozpadla.
Nápad zhmotnil, ale ke svému překvapení zjistil, že sice sestrojil zábavný hlavolam, jenže ani on sám ho nebyl schopný složit. „Vynalezl jsem kód a sám jsem ho neuměl přečíst,“ přiznal později. Trvalo mu měsíce, než na to přišel.
Gordický uzel? Ne!
Ernő Rubik požádal o patent v roce 1975, v budapešťských obchodech s hračkami se první magické kostky maďarského výrobce objevily tři roky nato. Hlavní zvrat ovšem přinesl norimberský hračkářský veletrh, kde si kostky všimla a za svou přijala americká společnost Ideal Toys.
Pro její šíření po světě ji bylo třeba nejen upravit, aby odpovídala bezpečnostním normám, ale najít i přitažlivé jméno. Nad nápady jako Gordický uzel nebo Incké zlato vyhrálo výmluvné Rubikova kostka.
Tři otazníky
|
S příchodem roku 1980 vypuklo celosvětové šílenství. Během tří let bylo prodáno odhadem 200 milionů kostek. Netrvalo dlouho a v Budapešti proběhlo i první mistrovství světa v rychloskládání. Vycházely návody, jak kostku zdolat, na knižním trhu patřily k bestsellerům.
Tehdejší deník Mladá fronta v jednom z aprílových vydání vtipkoval na téma, že kostku dobře zvládají děti, a pro zahanbené rodiče se tedy vypisuje kurz. Na hlavolam se dokonce vrhli vědci, kteří spočítali, že sestavení klasické Rubikovy kostky, jejíž každá strana čítá 3×3×3 kostiček, má více než 43 trilionů variací. Později přidali zjištění, že na seřazení rozházených kostiček z jakékoli vzdálené pozice stačí nejvýš 20 otočení.
11. července 2014 |
Vteřinové rekordy
Padaly a stále padají rychlostní rekordy. Nejčerstvější z listopadu 2018 drží s klasickou kostkou 3×3×3 a neuvěřitelnými 3,47 sekundy mladičký Číňan Yusheng Du. Pro srovnání: vítěz prvního mistrovství světa v roce 1982 kostku složil za 22,95 sekundy.
Největší Rubikovu kostku sestavil Tony Fisher, je 20tisíckrát větší než standardní rubikovka a váží přes sto kilogramů.
Soutěží se ve skládání jednou rukou, nohama i poslepu, s kostkami o sestavě 2×2×2 až po 7×7×7 dílčích kostiček. Množí se dokonce varianty o ještě vyšších počtech kostiček, objevila se i 33×33×33. Vyrábějí se jehlany, víceboká tělesa, hadi, koule. Z kostek se tvoří mozaiky… A hlavně: zdá se, že po několikaletém útlumu popularita Rubikovy kostky v 21. století znovu nabírá dech.
20. listopadu 2013 |
Jediný, komu asi oblíbený hlavolam nikdy nedělal radost, byl Američan Larry Nichols. Čtyři roky před Rubikem totiž přišel s vlastní kostkou se stranami o 2×2 krychličkách, které pohromadě držel magnet. Měl ji patentovanou už v roce 1972 a v době největší slávy Rubikovy kostky vedl soudní spor s firmou Ideal Toys. Prohrál ho.
