Ne snad že by dávní předkové nechtěli vědět, kolik je hodin. K nejstarším měřicím zařízením zřejmě patřil do země zaražený kolík odpočítávající čas stínem putujícím zároveň se sluncem. Časem se kolík vyvinul v impozantní obelisky, které Egypťané stavěli už kolem roku 3500 před naším letopočtem. Od nich je převzali Řekové a Římané.
Dávná historie slunečních hodin je svázána i s Čínou. Měly samozřejmě jistý problém: co dělat v noci nebo když se nebe zatáhlo?
Za dokonalostí pokulhávaly i vodní hodiny. Meze měly astroláby, odvozující místní čas z postavení hvězd, nebo přesýpací hodiny, byť se staly dodnes oblíbeným symbolem ubíhajícího času.
Středověk do toho, hlavně díky Arabům, přece jen vnesl nový ruch – mechanické hodiny poháněné systémem závaží a ozubeného kola. V Evropě se od 13. století využívaly zejména pro kostely, kláštery a veřejné světské budovy. O prvenství se dohadují Francie a Anglie.
Konečně do ruky
Jména většiny z těch, kteří časomíry dál posouvali k dnešní podobě, dávno zapadla, ale pár jich zůstalo. Především Peter Henlein, norimberský zámečník, mnohými považovaný za otce malých přenosných hodinek. Za čtyřletého pobytu ve františkánském klášteře, kam se v roce 1504 schoval před trestem za účast v tragické rvačce, se setkal s řadou vzdělanců, od nichž zvěděl o orientálním pokroku v matematice, astronomii a hodinářství.
V roce 1505 sestrojil první přenosné hodinky, využívající v té době už známý vynález – kovovou pružinu. Právě on zřejmě přišel na nápad, jak ji zmenšit do velikosti použitelné pro kapesní strojek, který ještě vylepšil. Henleinovo dílko, pozlacenou měděnou kouli o průměru málo přesahujícím 4 cm, tvořily dvě polokoule. Po jejich rozevření se objevila menší koule hodinek, nesoucích nejen římské číslice, ale už i arabské. Pružinový strojek mohl bez natažení pracovat 12 hodin.
A ještě něco: na vnitřní straně jedné z vnějších polokoulí bylo vyryto 1505 Peter Henlein Nürnberg. V roce 2014 experti potvrdili, že rytina z té doby skutečně pochází. Henlein takových hodinek vyrobil ještě několikero, ale troufl si i na větší kousek – věžní hodiny pro hrad Lichtenau.
Vynálezce kapesních hodinek Peter Henlein
Galileovo kyvadlo
Z počátků mechanických hodin je tu ještě jedno jméno, které nemá být zapomenuto: nizozemský fyzik, matematik a astronom Christiaan Huygens. Mezi přátele jeho otce patřil Galileo Galilei a je možné, že tak se Huygens seznámil s myšlenkou, na kterou Galileo přišel při pozorování houpající se lampy v kostele: každý její výkyv trval stejně dlouho bez ohledu na délku výchylky. Princip kyvadlových hodin sice popsal, ale nechal ho jen na papíře.
Tři otazníky
|
A byl to právě Huygens, který použití kyvadla rozvinul a několikero takových hodin od roku 1657 postavil. Ve stejnou dobu se zabýval i malými pružinovými hodinkami, které doplnil o setrvačník. Patent na ně získal v roce 1675 a staly se základem kapesních hodinek používaných až do 20. století. Samozřejmě vylepšovaných, od 19. století mimo jiné o využití elektrické energie.
Další novinku vnesl v roce 1929 Američan Warren Alvin použitím křemenného krystalu. Ohromující revoluci v přesnosti zaznamenal v roce 1946 Američan Willard F. Libby atomovými hodinami se zpožděním menším než sekunda za 300 tisíc let.
V polovině 20. století se přidaly elektronické hodiny poháněné baterií tak malou a časem i natolik levnou, že od 60. let zcela ovládly hodinkový trh. Drží ho dodnes – navzdory občasným nostalgickým návratům k čistě mechanickým hodinkám.
