Opravdoví géniové vedou málokdy skutečně šťastný život. Příkladem budiž Američan Oliver Evans, který na přelomu 18. a 19. století přišel s více než osmdesáti vynálezy, umíral však zatrpklý a zneuznaný. Těsně před smrtí vedl kvůli právům na své objevy až patnáct souběžně probíhajících soudních pří.
Nekonečné tahanice ho rozzuřily natolik, že demonstrativně spálil hromadu svých nákresů s rozpracovanými inovacemi. I tak je natolik významnou figurou, že o něm historik Sigfried Giedion řekl: „Evans rozepsal novou kapitolu v dějinách lidstva.“
Všeuměl je mimo jiné označován i za vynálezce ledničky. Nic na tom nemění fakt, že ji roku 1805 navrhl, nikdy však nesestrojil. To zvládl až třicet let po něm krajan Jacob Perkins.
Šťouralové by přitom mohli namítnout, že celý příběh začal ještě mnohem dřív. Pokus s umělým zmrazováním předvedl už roku 1756 skotský vědec William Cullen, podle všeho docela chrabrý chlapík, který mládí strávil coby lékař na zaoceánských lodích. Jeho ledničku byste si zřejmě nekoupili – provoz totiž vyžadoval neustálé točení klikou.
Léta pokusů
Cullenova myšlenka každopádně našla následovníky. Dávno po Perkinsovi pracoval jiný Skot James Harrison na obrovském přístroji vyrábějícím led, ve druhé polovině 19. století další vynálezci propagovali systém čpavkové kompresorové chladničky.
Za skutečnou prabábu domácí elektrické skříně, do které si dnes schováváme leccos od vajíček až po pivo, lze ovšem považovat až lednici firmy General Electric z roku 1911. Navzdory tomu, že měla rovněž své nedostatky: předně cenu, za kterou byste pořídili dva automobily. A pak jistou nepraktičnost – její kompresor chrčel tak nesnesitelně, že ho rodiny umisťovaly do sklepa.
Chladničky s přírodním ledem vysekaným z rybníků a řek se tak jako tak pomalu stávaly archaickou veteší. Velkým skokem byl objev dvou švédských studentů, kteří přišli na tzv. absorpční chlazení – tedy tišší, nevyžadující mechanickou energii. Přecházelo se k freonu, ve 40. letech se zaváděly oddělené mrazáky.
Tři otazníky
|
Manželka amerického velvyslance v SSSR někdy v té době tak dlouho ofrňovala nos nad moskevskými potravinami, až se stala průkopnicí v oboru mražených jídel, jež si nechávala dovážet z vlasti.
Ledničky už tou dobou nebyly zbožím výhradně pro zbohatlíky, z USA se šířily do celého světa. Dnes bychom bez nich nevydrželi.
Předčasné objevy
Olivera Evanse by tento pokrok asi nepřekvapil, o svých nápadech nepochyboval. Myšlenka „parokompresního chladícího cyklu“ byla přitom jen jednou z mnoha, s nimiž bystře předběhl svou dobu. Taky sestavil vysokotlaký parní stroj, dal dohromady první obojživelné vozidlo, které mělo vyčistit koryto řeky ve Filadelfii.
Vykoumal vylepšení pro textilní průmysl či jezdící pás, který běžně vídáme u pokladen v supermarketech. Rozpracoval studii kulometu, přišel na unikátní způsob vyzvedávání potopených lodí. Stavěl mlýny, v nichž zavedl automatizovaný výrobní proces – na tuhle myšlenku o sto let později navázal Henry Ford.
Když v roce 1812 vypukla válka mezi Američany a Velkou Británií, Evans navrhl washingtonské vládě vyrobení pancéřového plavidla. Politici jeho novinku zavrhli, podobnou loď uplatnil až o padesát let později John Ericsson.
I kvůli takovým chvílím se z důvtipného chlapíka měnil k stáru ve věčně jedovatého, ukřivděného papriku. Kvůli spornému autorství spousty vynálezů se v jednom kuse hádal u soudu, ničilo mu to zdraví. Je vlastně paradoxní, že zrovna prvenství v případě ledničky mu za života nikdo neupíral. Přestože ji viděl jen na papíře.
