Několik měsíců v roce využívají badatelé terénní stanici Nostoc. Vlevo je základna polských kolegů.
Stanice v chladné pustině
Současné české terénní pracoviště Nostoc tvoří čtyři speciální dřevěné kontejnery propojené velkým vytápěným stanem. Je umístěno dál v zátoce severním směrem od Pyramiden. Byť je okolí za desetiletí výzkumů už de facto probádané, podle Pechara nabízí jeho poloha skvělé možnosti pro studentské kurzy, které Jihočeská univerzita pořádá každé dva roky. „To místo je poměrně specifické tím, že je tam od všeho trochu, po geologické stránce, klima, botaniku, biologii, mikrobiologii,“ doplňuje Pechar. Kromě studentských aktivit různých institucí zde probíhá dlouhodobé klimatologické sledování a pracují zde i glaciologové.
Z technického pohledu je jistě zajímavé zastavit se u energetického řešení stanice v takto odlehlé a klimaticky náročné oblasti, kde v zimě padá teplota i pod mínus třicet stupňů Celsia. Zaujalo nás, že vědci zde již čtvrtým rokem provozují baterie české výroby HE3DA.
„Co je pro nás zásadní výhoda oproti olověným bateriím, které jsme tu měli předtím, že tyto přežijí zimu bez nabíjení a údržby. Odpojí se z provozu, necháme je tam, přijdeme na jaře a jsou nabité,“ dodává Jan Pechar.
Stanice je využívaná během období polárního dne, čímž odpadá potřeba osvětlení. „Baterie tam máme primárně proto, aby nemusely běžet benzínové generátory. Při stávající kapacitě udrží stanici přes noc,“ vysvětluje Pechar. Dodává, že baterie primárně slouží k dobíjení vybavení, například dronů, počítačů a komunikačních prostředků.
V této lokalitě není kvůli ptákům možné dobíjení pomocí větrné elektrárny a k instalaci solárních panelů se vyjednává povolení. Dobíjení dvanácti baterií HE3DA s kapacitou 1,3 kWh se proto děje pomocí benzínových generátorů a systém prý zatím funguje bez potíží.
Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvŽivot na ostrovech
Co se obecně dodávek elektrické energie na souostroví Svalbard pod správou Norska týče, tak ty se dlouhodobě opíraly o uhelnou těžbu v regionu. Jak popisuje Jan Pechar, nedávno se však od neekologického uhlí přešlo, poněkud překvapivě, k dieselovým generátorům, které zásobují energií město Longyearbyen.
Jan Pecharje vedoucím České arktické výzkumné stanice na Špicberkách. V minulosti se plavil v chladných vodách u Antarktidy. Svoji loď na Špicberkách provozuje i Jihočeská univerzita, a právě přes jachtařské kurzy vstoupil Jan Pechar do kontaktu s jihočeskými vědci. Následně přišla nabídka trvalého pobytu na Špicberkách, kde nyní žije s manželkou a dvěma dětmi. |
Představu přírodního ráje s čistým ovzduším a průzračnou vodou poněkud kazí i fakt, který si běžný obyvatel mírného klimatického pásu jen těžko uvědomí. Půda na Špicberkách je až do hloubky zhruba pěti set metrů zmrzlá a nelze tedy získávat vodu jinak než z tajících ledovců. V současnosti však odtává voda s kritickým obsahem manganu a je třeba ji před pitím patřičně upravovat.
Dalším tématem je geopolitická situace. Souostroví je sice od roku 1925 pod norskou správou, ale platí zde Špicberské dohoda z roku 1920, podle níž musí toto území zůstat demilitarizované. Zároveň signatářům přiznává stejná práva na nerostné bohatství. Historie dvacátého století jasně prokázala strategickou důležitost polohy souostroví. I proto je zde dodnes znát silný ruský vliv. Cizinci, kteří zde dlouhodobě žijí, ztratili v posledních letech volební právo do místní samosprávy. Současně nezískávají norské občanství a fungují pouze na základě dočasných dokladů, což v běžném životě může představovat jisté komplikace.
Na Svalbardu také platí nařízení, že vzhledem k hypotetickému riziku ohrožení života během porodu musejí ženy v devátém měsíci těhotenství ostrovy opustit.
