V roce 2013 Juliane Kaminski z britské University of Portsmouth natáčela v rámci svého výzkumu chování zvířat, jak se psi z psího útulku chovají v kontaktu s cizími lidmi. Obzvláště ji zajímalo, jaké chování zvyšují šance na adopci.
Zdaleka největší vliv měl podle rozboru videí pohyb očí, přesněji obočí. Psi, kteří častěji dělali psí oči, si rychleji našli nového majitele. Vyspělá oční mimika tedy pro psy představuje evoluční výhodu, protože zvyšuje pravděpodobnost, že se o ně lidé postarají. Potvrzuje to i další výsledek Kaminské, že psi častěji hýbají obočím, když se na ně lidé dívají.
Jaké prostředky si evoluce našla, aby našim nejoblíbenějším domácím mazlíčkům dala „psí oči“? Na to odpovídá nová studie Kaminské a kolegů v časopise PNAS.
Pitva šesti psů a čtyř vlků (kteří zemřeli z přirozených příčin, dodejme) ukázala, že psi mají mají v okolí oka jasně definované mimické svaly, které u vlků buď zcela chybějí, nebo nejsou tak výrazné (konkrétně levator anguli oculi medialis). Psům svaly umožňují rychle rozšířit a široce otevřít oči, takže vypadají větší a na lidi působí „roztomile“. Podle všeho se jedná o svaly, které psi mohou ovládat vůlí.
Většina psů (vlevo) má zřejmě v okolí oka vyvinuté mimické svaly, které u vlků (vpravo) prakticky chybí.
Výjimkou mezi psy tvořil jeden exemplář sibiřského huskyho, tedy velmi starého pracovního plemene vývojově bližšího vlkům než většina ostatních plemen.
Z výzkumu také vyplynulo, že lidé téměř vždy reagují na rozšířené „psí oči“ pozitivně. Vzájemná vstřícná interakce mezi pány a jejich mazlíčky se tak rozvíjí. Předpokládá se, že lidem „psí oči“ připomínají oči malých dětí a vzbuzují tak soucit a pečovatelské instinkty, jak nasvědčuje i výše zmíněné pozorování z útulku.
