Lidé se sklony k pití alkoholu k sobě sedají jako vrána k vráně. To je na první pohled ne zrovna převratné zjištění. Ale sociolog James Fowler z univerzity v San Diegu se domnívá, že k němu dospěl novým způsobem. Vypomohl si ve svém oboru trochou genetiky a pustil se do zkoumání genetické podobnosti u lidí, kteří se označují za přátele a kamarády. Své výsledky publikoval ve vědeckém časopise PNAS.
Fowler porovnal stavbu šesti genů ve skupině zhruba pěti tisíc osob. Každý gen může být u člověka zapsán různým pořadím písmen genetického kódu. Rozdíly v jednotlivých písmenech mohou, ale nutně nemusí mít vliv na funkci genu. Často ovšem mají a lidé s mírně odlišnými verzemi genu mají například odlišné sklony k určitým nemocem. Fowlerův tým chtěl zjistit, zda tyto drobné rozdíly v jednotlivých písmenech genetického kódu mohou ovlivňovat i výběr "party".
Ve dvou případech se ukázalo, že geny by skutečně mohly hrát roli v tom, jací lidé nás přitahují či naopak. Statisticky významná část lidí, kteří se považovali navzájem za přátele, měla shodné varianty genu DRD2.
Vědci se na jeho funkci zatím zcela neshodnou, ale některé starší studie tento gen spojují (i když to je stále jen kontroverzní tvrzení) se sklony k pití alkoholu (abstrakt příslušné studie je zde). To by bylo celkem logické: jako přátelé si spíše zvolíme někoho, s kým nás spojuje společná záliba v ostřejším pití.
Studie ale také naznačuje, že některé geny přátelství nesvědčí. Neradi patrně navazujeme přátelství s lidmi, kteří mají stejnou variantu genu CYP2A6. Ten se (také ne úplně přesvědčivě) spojuje s "otevřeností" ve společenském styku (abstrakt studie zde).
Proč by se lidé s podobnou mírou záliby v alkoholu měli přitahovat a lidé podobně "otevření" naopak spíše odpuzovat, Fowler nechce ani spekulovat.
Geny táhnou
Ale samo tvrzení, že geny mohou hrát roli ve výběru přátel, nepovažuje ani on, ani jeho kolegové za nijak skandální. Naznačují ho i některé další studie (např. tato z roku 2005 )
Patrně za tím stojí podobný mechanismus jako v případě výběru našich životních partnerů. I ty si většinou vybíráme mezi lidmi, kteří se nám podobají detaily tělesné stavby. Snad proto, že máme z dětství "vtištěnou" představu ideálního partnera podle našich rodičů a blízkých.
Podobný mechanismus by mohl hrát roli i u volby přátel. Ale nemáme žádný "radar", který by přesně odhalil podobu jejich genů. Půjde jen o nedokonalou volbu na základně vnější podobností.
Příliš málo přátel
Fowlerova práce nepřesvědčila každého. Samotnou představu o genetické podobnosti přátel sice nikdo rovnou nezavrhuje, mnozí ale kritizují metody použité ve studii. "V našem oboru by něco takového bylo nepřijatelné," řekl vědeckému časopisu Nature genetik David Altshuler z Broadova ústavu amerického Cambridge.
Podle něj si Fowler zvolil ve svém přístupu příliš náhodná a úzká kritéria. Genetici podle Altshulera dnes požadují, aby se v rámci jediného výzkumu zkoumaly tisíce odlišností v genetickému kódu, nikoliv jenom několik vybraných míst.
Zkušenosti posledních deseti let ukazují, že výsledky zkoumání závislosti mezi podobnou genů a chováním nebo nemocí bývají nespolehlivé. Zdá se, že jeden povahový nebo zdravotní rys totiž bývá většinou ovlivněn celou řadou míst v genetickém kódu. Ve světle těchto zkušeností také mimochodem vzala za své představa, že se podaří najít například gen alkoholismu nebo optimismu.
Podle kritiků lze proto na základě rozboru šesti genů těžko říct, jak je to s genetickou podobou přátelství. "Je to, jako by si Fowlerův tým koupil šest losů a dvakrát vyhrál první cenu. Takhle se to prostě dělat nedá," řekl Alshuler. Podle jeho názoru šlo nejspíš o náhodu, za kterou se může nebo nemusí skrývat skutečná souvislost.
