Při dlouhém sezení v laboratořích si řada vědců všimla, že mnohá laboratorní zvířata jsou nadšení cvičenci. Některé myši na běhacích kolech za noc uběhnou i několik kilometrů, byť je do běhání nikdo nenutí. Dokonce jsou ochotné podstoupit dost velikou námahu, aby svou cvičební pomůcku odblokovaly, když jim ji vědci úmyslně zabrzdí.
Byť může být na první pohled jasné, že myši běhání baví, takový závěr jednoznačně udělat nelze. Stejně dobře by mohlo jít o přirozenou reakci na život smrsknutý do malé krabice. Vyloučit takovou hypotézu může jen pozorování volně žijících myší, ale protože běhací trenažéry se v životním prostředí hlodavců obvykle nevyskytují, nebyly takové výsledky dlouho k dispozici.
V roce 2009 se tuto spíše zajímavou než důležitou mezeru v našich vědomostech rozhodla zaplnit holandská neurofyzioložka Johanna Meijerová z univerzity v Leidenu. Za domem nainstalovala běhací kolo v otevřené kleci a infračervenou kameru. Na místě rozsypala ještě kousky potravy, aby přilákaly místní hlodavce, a čekala.
Nemusela čekat dlouho, zájemci se jen hrnuli. Za tři roky sledování na kole pořídili 200 tisíc nahrávek, na nichž bylo zachycno 12 tisíc "tréninků". V průměru zvířata běhala v intervalech o délce kolem jedné minuty rychlostí cca 1,3 kilometru za hodinu. Bylo to pomaleji než při kontrolních pokusech v laboratoři (2,3 km/h), ale trvání bylo zhruba stejné, hlavně u starších zvířat, a nejvyšší dosažená rychlost byla u divokých myší vyšší (5,7 km/h proti 5,1 km/h v laboratoři.) Zvířata také nikdy v kole jen tak nechodila, ale opravdu běhala. Vědci to uvádějí ve zprávě, kterou zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B (přístup ke studii zdarma zde).
O kolo kromě myší projevili zájem také potkani, rejsci, žáby a také slimáci a šneci. Většině z nich se běh bez cíle zřejmě líbil, protože došlo dokonce i na přetahování o místo v kole. V jednom případě těžší myš naskočila ke své menší kolegyni, rozběhla se opačným směrem a lehčí konkurentku z něj katapultovala. Zvířata také ke kolu chodila i poté, když k němu vědci přestali dávat drobky potravy. Bylo jich sice méně, ale na druhou stranu si větší procento z nich přišlo opravdu zaběhat, ne jen se zadarmo najíst.
Co zvířata na kole láká, samozřejmě studie jasně určit nemůže. Můžeme asi oprávněně předpokládat, že pohyb je pro ně téměř určitě stejně příjemnou záležitostí jako pro lidi. Volný jogging je pro zvířata ovšem zřejmě poněkud nebezpečnější záležitostí než pro lidi, protože na myši může při běhání nějaký dravec číhat mnohem spíše než na běžce ve Stromovce.
I když je práce jen marginálie na stránkách moderní vědy, mohla by mít i možný praktický přínos. Když víme, že myši běhají rády, mohli bychom zkoumat, jak se míra záliby v pohybu u nich liší třeba podle genů, stravy, biologického rytmu atp. Na lidech se řada z těchto věcí zkoumat nedá, třeba právě genetická stránka chuti k pohybu. Jednotlivé kmeny myší jsou od sebe přesně geneticky rozlišené na úrovni jednotlivých genů a zvířata jsou si opravdu podobná jako vejce vejci. Navíc je na rozdíl od lidí vědci mohou mít pod dozorem 24 hodin denně. A snad i časem přijdeme na to, kdo jsou vlastně ti podivíni kolem Rungo.cz.
