Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvRadioaktivní odpad je klasifikován podle aktivity radionuklidů a jejich poločasu rozpadu. Dělí se na nízko, středně a vysoce aktivní. Zatímco nízko a středně aktivní, kam se řadí například zbytkový materiál ze zdravotnictví, je u nás ukládán v bývalých dolech (důl Richard na Litoměřicku nebo Bratrství v Jáchymově), místo na uložení vysoce aktivního vyhořelého jaderného paliva z jaderných elektráren Správa úložišť radioaktivního odpadu pro Českou republiku se teprve hledá.
Vytipované lokality pro uložení
V tuto chvíli jsou vytipované čtyři lokality: Horka a Hrádek na Vysočině, Janoch u Temelína a Březový potok na Klatovsku. Prvním kritériem výběru je geologické podloží. „Řešíme charakteristiku horniny, proudění podzemních vod, vzdálenost od významných vodních toků. V potaz bereme také možnost seismické činnosti. I když výrazné zemětřesení v našich lokalitách v horizontu jednoho milionu let nehrozí, je na zemětřesení úložiště dimenzováno,“ říká Lukáš Vondrovic.
„Následně pak hrají roli aspekty jako například, jakým způsobem budeme hlubinné úložiště stavět, jak ho budeme provozovat a jaký vliv to bude mít na životní prostředí a okolní obce. Je potřeba říct, že vlastně hledáme dvě různá území v jedné lokalitě. Jedno pro podzemní úložiště, druhé pro povrchový areál,“ objasňuje proces šéf Správy úložišť radioaktivních odpadů.
Plocha potřebná pro povrchový areál hlubinného úložiště je zhruba 20 ha, což je pro představu velikost pěti Václavských náměstí v Praze. „V podzemí potřebujeme prostor přibližně 3 km čtvereční. Abychom mohli tato dvě místa najít, je nutné podrobně popsat území o rozloze zhruba 30 km čtverečních. Legislativa České republiky je ale velmi přísná a na hlubinné jaderné úložiště klade podobné posuzovací podmínky jako na atomovou elektrárnu, takže abychom vyhověli předpisům, musíme popsat území o rozloze několik tisíc kilometrů čtverečních,“ popisuje část procesu ředitel Vondrovic.
Český koncept bezpečnosti má několik bariér
Do hlubinných úložišť se použité jaderné palivo bude převážet vlakem v přepravovacích kontejnerech, v místě úložiště pak bude přeloženo do speciálních ukládacích obalovacích souborů. „V případě vyhořelého paliva vyvíjíme svůj vlastní ukládací kontejner, kde jsou dvě primární bariéry. Jednak nerezová ocel pro etapu, kdy použité palivo bude mít ještě určitý tepelný výkon. Poté, až tento výkon přestane, nastoupí bezpečnostní funkce uhlíkové oceli, ze které je druhý obal. Jsou to bariéry, které se vzájemně doplňují. Celý tento soubor bude uložen v nepropustné hornině a všechny volné prostory mezi obalovým souborem a horninou budou vyplněny speciálním jílem bentonitem, který nabobtná a prostor hermeticky uzavře.“
Trvanlivost obalových materiálů zkoumají odborníci v podzemní laboratoři Bukov. „Tam jsou podmínky blízké hlubinnému úložišti. Rychlost koroze těchto materiálů se tam bude zkoumat minimálně deset let pro časové okno v řádu tisíců let. K tomu přidáváme znalosti z průzkumů archeologických kovových artefaktů na dně rybníků či vodních nádrží z nultého nebo prvního tisíciletí. A sledujeme také práci kolegů v zahraničí.“
Označovat, nebo ne?
Horizont naplnění jednoho úložiště je podle Lukáše Vondrovice zhruba sto let, záleží na tom, kolik Česká republika postaví nových jaderných zdrojů a jak dlouho je bude provozovat. Ve chvíli, kdy bude úložiště zaplněno, dochází k tzv. etapě vyřazování jaderného zařízení. „Budou demontovány veškeré technologie a lokalita bude uvedena do původního stavu. Místo pak bude hlídáno v režimu institucionálního monitoringu. To znamená, že v určitých časových intervalech se budou odebírat a vyhodnocovat vzorky podzemní a povrchové vody. Nicméně šance uvolnění radioaktivity je menší než pravděpodobnost pádu meteoritu z vesmíru na tuto lokalitu,“ ujišťuje host Rozstřelu.
V souvislosti s bezpečností se také ve světě vedou vášnivé diskuze, zda lokalitu uzavřeného úložiště označovat, či nikoliv. „Při výběru lokality musíme také předem vyloučit náhodnou snahu se do hlubinného úložiště dostat třeba kvůli zásobám podzemní vody nebo nerostným surovinám. I podle toho jsou lokality vybírány, aby se toto vyloučilo. Takže zůstáváme před otázkou, zda tyto lokality označovat, nebo ne, zda po sobě zanechávat stopy. Pořád jde o zařízení se zvláštním režimem. I když si lze těžko představit, že by se někdo za účelem nějakého teroristického útoku snažil dostat za pomoci speciálních vrtných souprav 500 metrů pod zem.“
V Rozstřelu dále ředitel Správy úložišť radioaktivního odpadu vysvětluje, v čem se poučili z chyb německých kolegů v případu průsaku spodních vod do úložiště v bývalých solných dolech, z čeho mají lidé v okolí vytipovaných lokalit největší obavy a jak je na tom vědecký vývoj s možností recyklace radioaktivního odpadu.
