Glaser se narodil 5. září 1923 v Žatci v Čechách v židovské rodině a zemřel 29. května 2014 ve svém domě v Lexingtonu v americkém státě Massachusetts. Koncem třicátých let se jeho rodina vystěhovala do Anglie, takže ušla koncentráku a možná i smrti. Peter v roce 1943 absolvoval techniku v Leedsu. Potom vstoupil do československé armády a v obrněné brigádě velel tanku. Podle Wikipedie ho prezident Edvard Beneš vyznamenal za osobní hrdinství.
V roce 1947 dokončil studium na Karlově univerzitě. Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešel do USA, kde po sedmi letech získal na Kolumbijské univerzitě velký doktorát. Během studia vedl projektové oddělení v jedné textilní firmě v New Yorku.
Po absolutoriu nastoupil k poradenské firmě Arthur D. Little v Cambridgi, u níž setrval celý život. Na podzim 1955 se oženil, vzal si Evu Grafovou, rovněž exulantku, a měl s ní tři děti.
Čtverec o hraně 6 km
Dr. Glaser celý život zkoumal využití slunečních paprsků pro potřeby energetiky. Účastnil se i lunárního projektu Apollo. Vedl skupinu odborníků, kteří pro astronauty připravili laserový kotoučový odrážeč. Poprvé ho instalovala na Měsíci posádka Apolla 11 dne 20. července 1969. Pomocí této aparatury potom zpřesňovali odborníci vzdálenost Země a Měsíce. Později se Glaser podílel i na některých vědeckých úkolech pro raketoplány.
Ovšem v té době se už zabýval svou celoživotní myšlenkou, kosmickými slunečními elektrárnami (Solar Power Satellite – SPS, existují i další označení). Poprvé o nich hovořil na energetické konferenci v listopadu 1968, vzápětí uveřejnil základní studii v časopisu Science.
Doporučil poslat sluneční elektrárny na geostacionární dráhu ve výšce takřka 36 tisíc kilometrů nad rovníkem, kde by mohly zachycovat sluneční záření téměř bez přestávek, aniž by je rušil zemský stín. Ovšem nejdříve by se postavila ve výškách okolo 500 km nad Zemí.
Každá elektrárna by byla kolos - čtverec o straně šest kilometrů. Tehdy měly fotočlánky poměrně malou účinnost. Glaser počítal s tím, že by jeho SPS dokázaly přeměňovat 15–20 % sluneční energie na elektřinu. Při účinnosti 18 % by mělo každé těleso výkon 15 GW.
Získaná energie by se odvedla do měniče, v němž by se přeměnila na mikrovlny, tedy na záření s vlnovou délkou v pásmu 10–15 cm, a v této podobě by se odeslala do gigantické speciální pozemní antény nazývané rektena. Třebaže by se jedna třetina energie ztratila při přeměně ze stejnosměrného proudu na mikrovlny a potom při průchodu atmosférou, zbývajících 10 GW by stačilo zásobovat elektřinou celý New York. Pro srovnání: jaderná elektrárna Temelín má výkon 2 x 1000 MW.
V roce 1973 si nechal Glaser patentovat princip a některé komponenty SPS, jako například bezdrátový mikrovlnný přenos energie.
Úkol pro druhou polovinu století?
Glaserovu myšlenku rozpracovaly konstrukční týmy firmy Boeing a později Marshallova kosmického střediska NASA, ministerstva energetiky USA a NASA. Navrhovaly různé velikosti elektráren, uvažovaly o jejich stavbě na nízké dráze a potom odeslání do Langrangeových bodů a podobně.
Od začátku bylo jasné, že stavba SPS, třeba i menších rozměrů, není v silách tehdejší techniky, ani v silách techniky současné. Nicméně v budoucnosti (nejdříve ve druhé polovině tohoto století) mohou být proveditelné. Ovšem pokud to bude zapotřebí, tedy pokud se nepodaří najít jiné zdroje energie zde na Zemi.
Předně by bylo zapotřebí podstatně zlevnit dopravu na oběžnou dráhu. Každá elektrárna by vážila několik tisíc tun. Jednotlivé díly by na oběžné dráze musely montovat stovky lidí. Například SPS vážící 2 400 tun by půl roku sestavovalo ve výšce okolo 500 km 225 kosmických montérů.
Jestliže by měla být SPS rentabilní, musela by se snížit cena křemíku pro solární baterie, případně jiného vhodného materiálu, dále zvýšit účinnost přeměny sluneční energie a zlepšit mikrovlnný přenos. Třebaže odborníci v mnoha zemích na těchto úkolech pracují, zásadní přelom zatím nenastal.
Člen americké vědecké elity
Když jsem na začátku osmdesátých let minulého století psal dvě knihy o budoucnosti kosmonautiky, s Glaserem jsem si dopisoval. Byl velice ochotný, poslal mi jednu svou studii a zařídil, aby mi ministerstvo energetiky zaslalo celý vládní projekt SPS, což představovalo přes deset knih velkého formátu v několika balících.
Ve firmě Arthur D. Little se Glaser nakonec stal viceprezidentem. Když šel v roce 1994 do penze, zůstal tam ještě deset let jako konzultant. Kromě toho byl členem mnoha výborů a institucí, sloužil jako poradce NASA. Zveřejnil na 800 vědeckých studií a řadu knih. Patřil k americké vědecké elitě.
Glaserovým koníčkem byla archeologie v jižní Arábii. Tuto zálibu podědil po prastrýci Eduardu Glaserovi, známém průkopníku archeologie v této oblasti. Jeho pozůstalost čítající 99 předmětů z pradávného města Sheba, které vykopal, zůstala v Československu a komunistická vláda je odmítla prasynovci vydat.
Peter Glaser patří k těm mnoha tisícům mozků, které musely po únoru 1948 uprchnout z republiky, aby mohly svobodně bádat. Tento hřích nelze komunistům nikdy odpustit.
