Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvMobilní toxikologický inkubátor sestavili odborníci z Technické univerzity v Liberci a Českého vysokého učení technického (ČVUT) v Praze. Podstatné je to, že v něm jsou umístěny přímo živé plicní buňky, navíc zdravé. A právě tím je experiment unikátní.
„Dříve jsme totiž měli k dispozici nádorové buňky. Ty sice velmi dobře rostou a není třeba se o ně starat, ale jsou geneticky pozměněné. Pokud na nich zkoušíte škodlivé látky, výsledek nemusí přesně odpovídat tomu, co se děje v lidském organismu,“ vysvětluje Rössner.
Pět dnů a bylo po nich
Proto začali vědci hledat nové možnosti, které by možnou chybovost při pokusech eliminovaly. „Začaly se tedy používat trojrozměrné buněčné modely odvozené od lidské tkáně. V tomto výzkumu byly buňky získané přímo od lidských dobrovolníků, v tomto případě od zdravých lidí a od lidí s astmatem.“
A jak tedy celý experiment probíhal? Pilotní část výzkumu začala v Krči, v sídle Akademie věd. „Tam je alespoň vizuálně poměrně čisté prostředí. Zkoušeli jsme tam různé doby a různá prostředí a tam nám buňky neumíraly.“
„Celý experiment probíhá celkem na čtyřech lokalitách. Začali jsme na Českomoravské vrchovině v Košeticích na stanici Českého hydrometeorologického ústavu. Buňky tam bez problémů přežily. No a pak jsme se dostali na ulici V Holešovičkách,“ popisuje vědec.
Experiment proběhl na zahradě jedné z budov, která sousedí přímo s nejrušnější obydlenou ulicí v hlavním městě. Toxikologický inkubátor umístil Pavel Rössner se svými kolegy zhruba tři metry od plotu, tedy v bezprostřední blízkosti hustého provozu.
„Stačilo pět dnů v srpnu a bylo po nich,“ hodnotí Rössner experiment. Jeho tým teď vyhodnocuje, co jejich smrt způsobilo. „Nastavili jsme pokus tak, aby průtok vzduchu odpovídal zhruba tomu, co člověk nadýchá. No a minimálně tam bylo velké množství prachu, makroskopického. Vyloženě bylo vidět, že povrch buněk byl znečištěný. Takže to bude asi ten primární důvod.“
Není to dobrá zpráva
Podle něj je pravděpodobné, že ve znečištěném vzduchu nebudou jen zplodiny z výfuků. „Budou tam i otěry z brzdových destiček. To se teď zkoumá.“
A to nezmizí ani ve chvíli, kdy v automobilovém provozu postupně převáží elektromobily. „Elektromobily jsou těžší, kolikrát váží SUV vozy přes dvě tuny. A tření tam bude možná i větší. Další důležitou věcí jsou otěry z pneumatik. Čím jsou pneumatiky větší, tím bude částic více. No a baterie do elektromobilů se musí vyrobit, mají nějakou životnost, musí se recyklovat, zpracovat. Není to můj obor, ale i to bude zátěž pro životní prostředí.“
„Ale pokud se vrátím k našemu experimentu, není to dobrá zpráva pro ty, kteří v této lokalitě žijí. Je to samozřejmě z hlediska lidského zdraví velice negativní záležitost. Samozřejmě musíte brát v úvahu to, že buňky byly v podstatě po celou dobu tohoto experimentu venku. Ale i tak, když tam někdo žije dlouhé roky, tak to rozhodně není pozitivní.“
„Závěr je tedy takový, že by to měla být zpráva pro toho, kdo je schopen nějakým způsobem zasáhnout, regulovat provoz. Vždyť lidé už tam žijí, těžko s tím něco udělají. Není snadné se jen tak přestěhovat,“ míní vědec.
Pavel Rössner následně zmínil, že jeho tým už v minulosti prováděl řadu experimentů přímo na lidských populacích. „Sledovali jsme povolání, která jsou vyloženě vystavená nějakému znečištění. Třeba řidiče autobusů, městské strážníky. Měli jsme populaci z Prahy a pro kontrolu jsme použili populaci z jižních Čech. A pak jsme ještě použili populaci z Ostravska.“
Ostravané jsou odolnější
A právě při experimentu na této populaci přišli vědci se zajímavým zjištěním. „Ostravská populace je považována za nejvíce zatíženou, i když v poslední době tam došlo k podstatnému zlepšení kvality životního prostředí. A my jsme zjistili, že zdejší lidé se nějakým způsobem znečištění přizpůsobili.“
„Jeden z parametrů, které měříme, je poškození DNA. Když dojde ke změně, ke zlomu, k mutaci, tak je to špatné. Pokud se to neopraví, může to vést až ke vzniku nádoru. My máme metodu, která nám umožňuje měření frekvencí těchto zlomů, tedy kolik je zlomů v krevních buňkách. A zjistili jsme, že lidé z Ostravska mají frekvenci těchto zlomů srovnatelnou s lidmi, kteří žijí v mnohem čistších lokalitách,“ konstatuje vědec.
Pracovníci Ústavu experimentální medicíny Akademie věd toto zjištění chtěli ověřit a interně uskutečnili malý experiment. „Před odjezdem na Ostravsko jsme pracovníkům naší laboratoře odebrali lymfocyty. Oni tam poté několik týdnů pobývali a po návratu jsme jim krev odebrali znovu.“
Podle Pavla Rössnera došlo u těchto lidí k většímu poškození DNA. „A oproti tomu u samotné ostravské populace k ničemu podobnému nedochází. Tomuto procesu říkáme adaptivní odpověď a je to biologický mechanismus, který už je znám u řady rostlinných, živočišných i bakteriálních druhů.“
„Ale u člověka je trochu ošemetné o něčem podobném hovořit. Protože to samozřejmě vede k úvaze, že vlastně nemusíme s životním prostředím nic dělat, protože se lidé přizpůsobí,“ uzavírá vědec.
