Zrak je smysl, kterým obvykle získáváme většinu informací o okolním světě. Naučili jsme se proto svým očím věřit, což se ostatně promítlo i v našich ustálených frázích: „Viděl jsem to na vlastní oči!“
Neuškodí proto zopakovat si, že naše oči - jakkoli jsou to obdivuhodné senzorické orgány - mají své rezervy. Náš mozek je proto vytrénovaný tak, aby nám obraz, který mu oko posílá, nenápadně upravil, vylepšil, vyčistil a často i doplnil o informace, které v původním obraze nebyly. Je to kognitivní proces, který se děje zcela bez našeho vědomí, a je tedy snadné na něj zapomenout. Optické iluze jsou dobrou příležitostí připomenout si omylnost našeho vizuálního vnímání.
Dva stoly, jeden tvar. Ano, je to neuvěřitelné, ale je to tak
Podívejte se na kresbu, kterou navrhl Roger Shepard, kognitivní psycholog ze Stanfordovy univerzity. Vidíte na ní nakreslené dva stoly:
Na první pohled se vám pravděpodobně zdá, že každý stůl je jiný. Nejen zdá, jste si tím jistí. Jeden je dlouhý a úzký, druhý kratší a širší. Protože ale víte, že jde o optickou iluzi, nejspíše tušíte, že tam bude nějaký chyták. Třeba že jsou oba stoly stejně dlouhé?
Po přeměření zjistíte, že jsou na papíře hrany obou stolů stejně dlouhé.
Pokud si chcete kresbu sami přeměřit, můžete si ji stáhnout v PDF. Shepardovy stoly jdou ale ještě o kousek dál. Přestože je to na první i druhý pohled neuvěřitelné, oba tvary jsou zcela identické.
Oba stoly jsou na papíře znázorněné zcela identickým tvarem
PDF ke stažení |
Aby bylo jasné, že nejde o žádný trik, zkuste si oba tvary vystřihnout z papíru. Pak teprve jasně uvidíte, že jsou navlas stejně velké (viz naše video). Ale i když si opakovaně na vlastní smysly vyzkoušíte, že jeden tvar dokonale sedí na oba stoly, stejně se tomu váš mozek bude zdráhat uvěřit.
Proč nám mozek vnucuje falešnou informaci?
Jakmile se přesvědčíte o tom, že desky obou stolů jsou na papíře reprezentovány zcela stejným tvarem, nutně vás napadne otázka: proč to není vidět. A proč oba tvary vidíte jako odlišné, ačkoli už nyní bezpečně víte, že jsou shodné?
Právě podobné otázky vedly Rogera Sheparda k vytvoření této iluze. Demonstroval tak, jak silnou roli hraje mozek při interpretaci našich vjemů. Zjednodušeně platí, že my lidé nemáme přístup k „původním datům“, tedy k originálním „obrazovým vjemům“, které naše oči posílají do mozku optickými nervy.
Ještě než se k obrázkům dostane „někdo nahoře“, vezme si je do parády armáda bleskurychlých kognitivních procesů, které se postarají o to, aby tyto obrázky byly srozumitelné. Mimo jiné mají za úkol co nejrychleji:
- zvýraznit jakékoli obličeje, které jsou v zorném poli
- vyretušovat tzv. slepou skvrnu, aby na fotce kus nechyběl
- domyslet si tvary, které jsou pouze naznačené
- dopočítat vzdálenosti na základě perspektivy
- rozpoznat a přečíst text, pokud je nějaký vidět
- dopočítat trojrozměrné objekty z 2D podkladů
- potlačit opakující se vzorce
A právě schopnost našeho mozku rozpoznat trojrozměrné objekty ve dvojrozměrných obrazových podkladech, spolu se schopností interpretovat perspektivu, může za to, že v Shepardově iluzi nám jeden stůl připadá dlouhý a úzký, zatímco druhý kratší a širší. Problém je, že nám mozek o této interpretaci nenechá žádný vzkaz nebo poznámku pod čarou, takže předpokládáme, že to, co vidíme, přišlo přímo od zdroje optických dat.
Shepardova iluze navíc těží z velmi jednoduchého omylu. Náš mozek vnímá horizontální linky jako kratší než vertikální linky shodné délky. Alternativní - a pro někoho působivější - verzí této iluze je tak její naprosté zjednodušení:
Vlevo se nám zdá, že svislá linka je delší, než ta vodorovná. Vpravo vidíme, že jsou obě stejně dlouhé.
Ne každý podléhá optickým iluzím stejně. Studie například ukázaly, že muži vnímají „rozdíl“ mezi stejně dlouhými horizontálními a vertikálními linkami výrazněji, než ženy. Rozdíly jsou i napříč kulturami, lidé žijící mimo města podle výzkumů často vnímají tyto iluze jako méně matoucí. To podle některých vědců ukazuje na kulturní vliv, nejen biologické předurčení našeho vnímání světa, a to i na základní úrovni interpretace vizuálních vjemů.
Sám Shepard využíval optické iluze především jako ilustraci toho, jak snadno se lidé nechají zmást. Zkoumal pak třeba, jak lépe reprezentovat statistická data, aby jejich vizualizace nebyla matoucí (viz náš předchozí článek).
Shepardovy stoly (doplněný kontrast)
Bez ohledu na to, kolikrát se na tuto iluzi podíváte, váš osmdesátý dojem bude nejspíše stejný, jako ten první. „Jakákoli znalost nebo pochopení principu této iluze, kterou nabudeme na intelektuální úrovni, je stejně téměř bezmocná a nedokáže zabránit tomu, abychom této iluzi podlehli,“ poznamenal Shepard.
Mozek nás klame každou chvíli
Oba tvary desek jsou na první pohled odlišné. Teprve pečlivé přeměření nás vede k tomu, že si uvědomíme klam, kterému jsme ochotně podlehli. Nejde přitom zdaleka jenom o optické iluze. Náš mozek nám pohotově nabízí hotové názory na spoustu věcí kolem nás.
Kognitivní omylyJak nás klame náš vlastní mozek Kognitivní omyl je podobný optické iluzi v tom, že jde o chybu v úsudku, která je předvídatelná, systematická a kterou si lidé obvykle neuvědomují. |
Třeba na základě zobecněných dojmů, tzv. stereotypů. Ukázalo se třeba, že zcela totožné životopisy jsou úspěšnější, pokud je na nich jméno muže, než jméno ženy. A nebo že jména znějící „etnicky“ mají mezi zaměstnavateli menší úspěch, než jména neutrální. Těchto předsudků se přitom podvědomě dopouštějí téměř všichni, tedy bez ohledu na politickou orientaci nebo názor na zaměstnávání žen či menšin. Jakmile totiž náš mozek necháme, aby nám poskytl svůj „první dojem“, dáváme mu volnou ruku, aby k vytvoření tohoto dojmu použil, co uzná za vhodné.
Dalším známým kognitivním omylem je efekt kotvy (tzv. anchoring effect), kdy si svůj odhad skutečnosti necháme ovlivnit naprosto nerelevantním údajem. Může jít třeba o klasické lákavé cenovky nejen v teleshoppingu (“doporučená cena 2.990 Kč, nyní pouze 490 Kč“), které v nás vzbudí dojem, že ušetříme velké peníze, přestože ona doporučená cena může být pouze marketingovým trikem. Ale efekt kotvy funguje i tam, kde bychom to nečekali. V klasické studii publikované v Science roku 1974 psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky ukázali (PDF), že i náhodné číslo (o kterém navíc daný člověk ví, že je náhodné) může výrazně ovlivnit odhad respondenta, pokud je prezentováno v kontextu dané otázky. Přímo se nabízí paralela s optickými iluzemi, kde nás na obrázku zmate naprosto nesouvisející prvek a my pak od sebe nedokážeme oddělit jednotlivé tvary, nebo je spolehlivě porovnat.
V kognitivní iluzi externí faktory ovlivní naše vnímání, aniž si to uvědomíme. Kognitivních omylů je přitom celá řada. Nevědomky se necháme ovlivnit skoro čímkoli, včetně přenesených dojmů, děsivých vzpomínek, unáhlených výpočtů, pocitu výjimečnosti, nedávných zážitků nebo falešných srovnání.
Ještě větším klamem by ale bylo domnívat se, že náš mozek nás takto mate jen ve výjimečných případech. Ve skutečnosti nás mozek klame prakticky každou sekundu našeho života. Většinou je to pro naše dobro, a proto mu to tolerujeme. O to těžší ale pro nás je připustit si, že věci, které nám přijdou „na první pohled zcela evidentní“, by si ve skutečnosti zasloužily pro jistotu přeměřit.
