V čem jsme hrdinové a v čem osamělí?
Ta metafora pochází z toho, že jako sociologové pozorujeme takzvaný proces individualizace, kdy stále víc odpovědnosti dopadá na jednotlivce. Před dvěma generacemi jsme měli společnost řízenou institucionálně, byla tu vzdělávací politika, zdravotní politika, vědecká politika, všechno bylo pevné, předepsané. Dnes je na vás, jestli se máte očkovat, co budete studovat, jak budete vychovávat děti. Je to vaše rozhodnutí a je na vás, jak to dopadne. Pokud špatně, je to vaše chyba. A přitom by člověk kolikrát chtěl nějakou pomocnou ruku, aby věděl, jak se rozhodnout. A my z této osamělosti děláme zdroj hrdosti a pýchy. Předefinovali jsme to hrdinství.
U většiny problémů, kterým čelíme, aspoň přibližně víme, s čím máme tu čest. U umělé inteligence to neplatí.
