Pohled na radar ReVISOR přes zařízení pro noční vidění.
Lidský zrak registruje světlo o vlnových délkách jen mezi zhruba 380 a 700 nanometry. Na rozdíl od mnoha jiných savců, jako jsou třeba psi nebo králíci, nás navíc evoluce neobdařila speciální odrazovou vrstvou mezi sítnicí a cévnatkou. Biologové ji říkají tapetum lucidum. Vrací elektromagnetické záření zpět ke světločivým buňkám, čímž zesiluje světelný signál a vylepšuje vidění za šera. Její absence způsobuje, že ve slabě osvětleném prostředí vidíme poměrně špatně.
V moderní době se dá v případě potřeby tento nedostatek lidského zraku částečně obejít pomocí nejrůznějších technických prostředků. Brzo k nim nejspíš přibude jeden další. Přišla s ním skupina vědců vedená Jü-čchien Maem z čínské Vědeckotechnické univerzity. Jeho nejdůležitější prvek tvoří nanočástice.
Fungují jako převaděče jedné frekvence světla na jinou. Když je zasáhne foton s vlnovou délkou odpovídající pro lidské oko neviditelné blízké infračervené oblasti, tj. mezi 800 a 1 600 nanometry, pohltí ho. Místo něj pak vyzáří jiný, jehož vlnová délka odpovídá viditelné části spektra.
„Náš výzkum otevírá potenciál pro neinvazivní nositelná zařízení, která lidem umožní supervidění,“ řekl jeden ze spoluautorů práce Tchien Süe webu neurosciencenews.com.
Vědci zabudovali nanočástice do pružných polymerů používaných při výrobě kontaktních čoček. Následně ověřili, jestli výsledný materiál není jedovatý. Pak z něj vyrobili čočky, které vyzkoušeli na laboratorních myších i lidech.
