Někdy jde o státní útvar, o jehož uznání bojují jeho představitelé po desítky let a píše se o tom po celém světě. Jindy se může jednat o recesi, donkichotský počin nebo kverulantství pár jedinců, kteří nejsou spokojeni se stávajícími zákony. Oficiálně neuznaných zemí každopádně existují desítky – o některých dobře víme, o jiných skoro nikdo nikdy neslyšel.
Stát je když...
Obecně platné pojetí současného státu je zakotveno v takzvané Montevidejské úmluvě, přijaté ve třicátých letech minulého století. Ta stanoví čtyři hlavní kritéria státnosti: stálé obyvatelstvo, jasně vymezené teritorium, vlastní vládu a schopnost navazovat vztahy s jinými státy. Jenže tahle definice nefunguje vždy.
Země-nezemě
Na světě existuje celá řada společenství, která tato kritéria nesplňují o nic hůře, než mnohé běžné uznané státy, ale z politických důvodů se uznání nedočkaly, nebo jen v omezené míře. Do téhle kategorie patří třeba Severní Kypr nebo Somálijsko, ale koneckonců i Kosovo, Tchaj-wan či Palestina.
Mezi „země-nezemě“, jak bychom neuznané státy mohly nazývat, dále patří nejrůznější autonomní regiony rozsáhlejších státních celků, které ve větší či menší míře usilují o nezávislost či větší autonomii. Patrně nejznámějším z nich je v současné době Tibet, jehož úsilí je ovšem za současné politické konstelace odsouzené spíše k neúspěchu. Jiné regiony jsou na tom podstatně lépe – třeba Grónsko, jehož cesta k autonomii na Dánsku zatím probíhá vcelku bezproblémově a pokud dříve či později skončí plnou nezávislostí, nejspíš to žádný velký rozruch nevzbudí.
A pak tu máme samostatnou kategorii ministátečků, které působí spíše jako osobní dobrodružství nebo recese svých zakladatelů. I u nás se nedávno hodně psalo o Liberlandu, tedy údajně svrchovaném území, které si pár zdejších svobodomyslných nadšenců zabralo v zemi nikoho mezi Srbskem a Chorvatskem. Ve světě je podobných pokusů podstatně více, některé najdeme téměř za humny v Evropě, jiné v australské pustině na odlehlých ostrovech Oceánie. Na pár neexistujících zemí se teď podíváme blíž.
Somalijsko (Somaliland)
O existenci Somalijska, které již několik desetiletí usiluje o nezávislost na Somálsku, se v Evropě prakticky nemluví a většinou ani neví. Západní svět má dost starostí se Somálskem jako takovým, chudá země v oblasti Afrického rohu je známá jako ohnisko pirátství a nebezpečného islámského fundamentalismu. Jenže právě Somalijsko víceméně naplno splňuje všechna výše uvedená kritéria Montevidejské úmluvy a za příznivější mezinárodní situace by asi jeho cesta k nezávislosti byla podstatně snadnější.
Somalijské ženy oblečené v barvách vlajky země.
Území zhruba velikosti bývalého Československa leží na severním pobřeží Somálska, obývá ho tři a půl milionu lidí. Se Somálskem toho má ovšem společného méně, než by se podle podobného jména mohlo zdát. Zatímco větší část Somálska připadla za koloniálních časů Itálii, Somalijsko patřilo Britům. Intenzivní boj za nezávislost tu probíhal už počátkem 20. století, jeho hlavním představitelem se stal pouštní vojevůdce a zároveň somalijský národní básník Sajjíd Mohamed Abdalláh Hassan. Britové ovšem odolali a jejich vliv je v oblasti dodnes patrný – angličtina je tu kupříkladu stále jedním z úředních jazyků.
Somalijsko si nakonec nezávislost vybojovalo až v roce 1960, vydržela jim ovšem jen pět dnů. Poté se od italské koloniální správy definitivně osvobodilo i sousední Somálsko a obě území se spojila v jedno. Jenže větší a početnější jižní část země severu žádnou autonomii dopřát nehodlala, takže separatistické snahy záhy ožily. Vše se ještě zhoršilo po převratu Siada Barreho v roce 1969.
Výsledkem bylo druhé vyhlášení nezávislosti 18. května 1991. Od té doby trvá dosti bizarní právní stav – samotné Somalijsko se považuje za samostatný stát s vlastním parlamentem i prezidentem (v současnosti Ahmed Silanyo), ovšem žádná jiná země na světě ho neuznává. V zemi nicméně probíhají svobodné volby, které mezinárodní pozorovatelé označují za řádné a spravedlivé – a to o Somálsku bezpečně prohlásit nelze.
Podněstří
Za skanzen postsovětského totalitního režimu se v Evropě většinou považuje Bělorusko, existuje ovšem jedna země-nezemě, která je v tomhle ohledu ještě podstatně dál. Krátce po pádu Sovětského svazu se vzbouřila ruská menšina v čerstvě svobodné Moldávii a vyhlásila vlastní „Podněsterskou moldavskou republiku“, úzký pás země u hranic s Ukrajinou. Nejbližší ruská hranice je odtud stovky kilometrů, obyvatelé Podněstří se nicméně považují za Rusy a masově se hlásí k sovětskému období. Je to jasné už při pohledu na státní symboly, jimž dominuje pěticípá hvězda se srpem a kladivem.
Vlajka Podněstří
V roce 1992 proběhl krátký ozbrojený konflikt mezi podněsterskými separatisty a moldavskou armádou, který skončil zásahem ruských jednotek (maskovaných za tzv. mírové sbory). O jejich nestrannosti netřeba chovat iluze – faktickým výsledkem byla jednoznačná podpora separatistů, moldavským úřadům už se od té doby nepovedlo získat nad podněsterským územím kontrolu. Jenže na diplomatickém poli si separatisté vedli bídně, existenci Podněstří uznal jen Náhorní Karabach, Jižní Osetie a Abcházie. Tedy vesměs další „země-nezemě“, mezinárodně příliš neuznávané.
Jenže cílem separatistů nebyl ani tak diplomatický úspěch, jako spíše ničím nerušená kontrola nad vlastním územím. A té se ujali s razancí, kterou by jim ostatní středo- a východoevropští oligarchové mohli závidět. Faktické vlády v zemi se ujala nepříliš průhledná organizace Šerif, první prezident Igor Smirnov byl obecně považován za její loutku. Firma založená dvěma bývalými členy tajné služby postupně převzala několik supermarketových řetězců, benzinky, mobilního operátora, hotely, hlavní fotbalový klub Šerif Tiraspol apod. V podstatě neexistovala oblast, v níž by lidem denně nevstupovala do života – výmluvnější obraz postkomunistického mafiánství si lze představit jen těžko.
Murrawarri
Území osídlené původními obyvateli Austrálie leží ve vnitrozemí na východě kontinentu, asi 500 km severozápadně od Sydney. Je velké zhruba jako Česko, má ovšem pouhopouhých 1 500 obyvatel a velmi pravděpodobně jste o něm nikdy neslyšeli. Jenže to se může změnit – nenápadný kus země by totiž docela dobře mohl zafungovat jako průlom do stávající praxe správy země vzešlé z kolonií.
Vlajka republiky Murrawarri
Zástupci zdejších Aboriginců si totiž před několika lety položili otázku, kde vlastně bere britská královna (formálně nejvyšší vládkyně Austrálie) nárok na jejich území. Podle standardní poučky mezinárodního práva může tento nárok vzniknout několika způsoby - vyhranou válkou, podpisem smlouvy nebo obsazením území, o které nikdo nejeví zájem. Nic z toho ovšem v Murrawarri neplatí – žádná válka se tu nikdy nevedla, zdejší představení nepodepsali žádnou smlouvu, žili tu dávno před příchodem Evropanů a nikdy nedali najevo, že by se o svůj domov nezajímali. Naopak, mezi australskými domorodci jejich země díky dostatku ryb v řekách platila za ráj hojnosti.
V roce 2012 zaslali zdejší obyvatelé svou otázku oficiální cestou Alžbětě II. a požádali ji, aby na ni do měsíce odpověděla. Královna tak neučinila, Muruwarové tedy prohlásili své právo na sebeurčení za potvrzené a v březnu 2013 vyhlásili nezávislost. Zatím se to na světové scéně nijak neprojevuje, ani australská vláda nejeví známky znepokojení, podle odborníků na mezinárodní právo ovšem na postupu a stanovisku domorodců těžko hledat formální chyby...
Minerva
Z Austrálie se přesuneme na východ, do oceánského souostroví Tonga. Kausa se zdejší „zemí-nezemí“ je už uzavřená, za vyprávění ale stojí – jde o jeden z nejzábavnějších příběhů na toto téma. Navíc z něj plyne poučení – kdyby se tímhle způsobem řešily mezinárodní spory běžně, byl by na světě v zásadě ráj.
Vlajka státu Minerva
V roce 1971 se na jednom z opuštěných atolů v tonžském království usadila skupina hippies. Z korálů a betonu tu vystavěla umělý ostrov a vyhlásila na něm nezávislou republiku Minerva. Na malé věžičce zavlála modrá vlajka se žlutou pochodní, nová země oficiálně vydala 42 potvrzení o občanství a vyhlásila vlastní měnu, minervský dolar. V lednu 1972 byl za prezidenta zvolen Morris Davis.
Jenže tonžský král Taufa’ahau Tupou IV neměl pro nový stát příliš pochopení. O pár týdnů později si na mezinárodní konferenci nechal vládami okolních států (včetně Austrálie a Nového Zélandu) potvrdit, že na Tonze žádný jiný stát vzniknout jen tak nemůže, a v červnu 1972 přistoupil k akci.
K Minervě se vydalo královské plavidlo – bývalá britská poštovní loď, plná slavnostně oděných vládních úředníků a uniformovaných vojáků. Nechyběla ani policejní dechovka. Když výprava dorazila k Minervě, většina hippies už byla pryč. Vojenská jednotka za zvědavého přihlížení několika zbylých Minervanů obřadně přebrodila mělké moře u pobřeží, napochodovala ke stožáru, svěsila modrou vlajku, nahradila ji červenobílým praporem Tongy, kapela zahrála hymnu a nezávislá republika přestala v klidu a bez potíží existovat. Minervané se na místo v následujících letech rádi vraceli a pořizovali si zde fotografie, které jsou dodnes k vidění na internetu.
Seborga
Nick MiddletonAtlas zemí, které neexistují  Kniha Atlas zemí, které neexistují V článku jsou použity příběhy, které najdete i v knize Atlas zemí, které neexistují. Ta popisuje na padesátku podobných zemí ve výpravné a pečlivě graficky připravené podobě. Vyšla loni na podzim v nakladatelství 65. pole. |
A nakonec jedna perlička od nás z Evropy, konkrétně z Itálie. Město Seborga leží kousek od moře nedaleko francouzských hranic, láká turisty malebným panoramatem s krásným středověkým kostelem a na pohled se nijak zvlášť neliší od jiných podobných městeček ve zdejší kopcovité krajině. Jenže podle místních obyvatel se jedná o miniaturní samostatný stát. Jak je to možné? Díky obyčejné administrativní chybě.
V roce 1079 jmenovala Seborgu Římská říše nezávislým knížectvím. V té době to nebylo nic divného, nezávislost trvala zhruba šest set let, pak knížectví přešlo do majetku savojské dynastie. A tady došlo k oné chybě – transakci nikdo nezapsal do zemských knih. Na chybu se nikdy nepřišlo, takže Seborga de iure nebyla ani později předmětem místních administrativních změn – formálně se nestala ani součástí sjednoceného italského království, ani republiky. Právnicky vzato je – aspoň podle místních – stále oním knížectvím z 11. století.
Hranice státu Seborga
Tuto skutečnost objevil v šedesátých letech minulého století zdejší zemědělec a nadšený archivář Giorgio Carbone. V roce 1995 nezávislost stvrdilo obecní referendum a Carbone byl zvolen doživotním knížetem. Ač Itálie pochopitelně nezávislost Seborgy nikdy neuznala a jiné země už vůbec ne, zdejší občané na ní trvají. Atributy knížectví jsou meč, šerpa a černý mercedes s oficiální místní poznávací značkou.
