V roce 1983 přišel na Neurologickou kliniku Boloňské univerzity 53letý muž kvůli potížím se spánkem. Přivedl ho lékař z příbuzenstva, který se dozvěděl, že se v rodině zvláštní porucha spánku vyskytuje už v několikáté generaci. Pacient, známý jen jako Silvano, si stěžoval, že většinu svých nocí probdí.
Do svých 52 let přitom spal normálně, pět až sedm hodin za noc a půlhodinku přes odpoledne. V době příchodu do nemocnice už zvládl přes noc naspat jen dvě až tři hodiny a nedostatek spánku se začínal projevovat ztrátou libida. O měsíc později začal mít zácpu, slzely mu oči a měl teplotu. Za další měsíc už spal jen hodinu a trápily ho živé sny, během kterých vylézal z postele a salutoval. Zdálo se mu, že je na korunovaci.
O tři měsíce později už Silvano nedokázal běžným způsobem usnout vůbec. Nedokázal pořádně mluvit, živé sny se objevovaly stále častěji a obrovská únava mu znemožnila normálně žít. A stav se nelepšil: jeho dezorientace se prohlubovala, zhoršilo se mu dýchání a začal se pomočovat. Osm měsíců po nástupu poruchy pacient vykazoval neovladatelné pohyby doprovázené křikem. Trpěl na horečky, strnulost a ztuhlost, reagoval jen na silné podněty. Rentgenem zjištěný plicní infiltrát se nepodařilo antibiotiky zvládnout a devět měsíců po objevení symptomů pacient zemřel v kómatu.
Smrt nespavostí
Jak dlouho vydrží člověk nespat?Jako držitele rekordu pro nejdelší spojité časové období bez spánku uvádí Guinessova kniha rekordů Randyho Gardnera. Americký student bez jakýchkoli stimulantů vydržel nespat 11 dní a 24 minut. Po dospání deficitu neměl žádné zdravotní následky. Zdroj: Wikipedia |
Byl to první lékařsky popsaný a publikovaný případ nemoci, která byla v roce 1986 pojmenována jako fatální familiární insomnie (FFI). Kořeny tohoto onemocnění však zřejmě kvůli jeho dědičnému původu sahají mnohem dál. V knize Rodina, která nemohla spát z roku 2007 popisuje autor D. T. Max příběh benátské urozené rodiny, kterou tato dědičná choroba sužuje již 200 let a u některých členů vedlo či vede až k fatálnímu nedostatku spánku. Z této knížky také pochází pseudonym pacienta „Silvano“ z úvodu našeho článku. Jeho přesnou identitu tedy neznáme, víme však, že na jeho případ upozornil s rodinou spjatý Dr. Ignazio Roiter.
Po Silvanově smrti byl jeho mozek rozpitván, stejně jako mozek jedné z jeho dvou sester, které obě podle Roitera zemřely na stejnou nemoc. Pitva odhalila ztrátu až 95 % neuronů v některých částech thalamu, místo nich tam měli nefunkční poškozenou tkáň. Thalamus, hrbol mezimozkový, se podílí na řadě tělesných funkcí, mezi nimi i regulaci bdění a spánku. Postižení tedy zřejmě usnout prostě nemohli, protože jejich mozek postupně přišel o schopnost uvést tělo a hlavu do spánku. Proto nepomohly ani prášky na spaní nebo jiná sedativa - ty pouze usnutí ulehčují, ale bez funkčního thalamu spánek navodit nedokáží. Stále však nebylo jasné, co přesně za těmito změnami v mozku stojí.
Výzkumníci vedení Rossellou Medori v pátrání pokračovali a postiženou rodinu zkoumali. Jejich úsilí zahrnovalo 288 členů z šesti generací, o nichž existovaly lékařské záznamy. Ověřili tak, že nemoc je opravdu dědičná. Testovali členy této rodiny a porovnávali nálezy na mozcích zesnulých s nálezy pacientů postižených odlišnou dědičnou mozkovou chorobou: Creutzfeldt-Jakobovou nemocí. Došli k jasnému závěru. Za fatální familiární insomnií stojí priony.
Bílkoviny, které zabíjejí
Priony, respektive přesněji infekční prionové bílkoviny, jsou relativně nedávným objevem a spoustu toho o nich stále ještě nevíme. O jejich existenci se začala spekulovat v 60. letech, k potvrzení jejich existence došlo v roce 1982. Jde o mírně pozměněné přirozené látky našeho těla, které se po změně chovají tak trochu jako infekce.
Priony tvoří bílkoviny, které máme v mozku všichni (byť zatím nevíme úplně přesně, k čemu tzv. prionové bílkoviny (PrPc) slouží). Infekční formy (PrPsc) jsou jen jinak „prostorově uspořádány“ - laicky řečeno jsou pootočené a pokroucené. Důsledky jsou ale zcela zásadní: nejen, že neplní už žádnou funkci, ale navíc ne zcela pochopeným způsobem mění ostatní, „zdravé“, prionové bílkoviny na sobě podobný vadný typ.
Jsou také velmi odolné. Jedna proti nejrůznějším fyzikálním vlivům (např. teplo) a nezničí je tedy ani běžné sterilizační procedury. Také odolávají i enzymům, které naše tělo používá k odstranění škodlivých bílkovin. V mozku se tedy postupně a zřejmě nezadržitelně šíří, postupně ničí mozkové buňky a postižené části mění mozku mění v mrtvou hmotu.
Jak se zbavit prionů?Sterilizace chirurgického náčiní je kvůli vlastnostem prionů velmi náročná. Běžné sterilizační procedury zpravidla infekční bílkoviny nezničí. Doporučený postup tedy je: a) Dekontaminace 4% roztokem NaOH (40 g NaOH na 1 l vody) nebo 2,5 - 5% roztokem chlornanu sodného NaOCl, doba expozice u obou prostředků 60 minut, následuje oplach pitnou vodou. b) Nástroje po chemické dekontaminaci sterilizujeme v parním sterilizátoru při teplotě 134 °C po dobu 60 minut. |
Priony jsou původcem hned několika zákeřných nervových onemocnění zvířat i lidí. Stojí například za nemocí šílených krav, Scrapie (klusavky) u ovcí nebo za nemocí kuru - onemocnění známého jen u domorodých obyvatel Nové Guineje, kteří rituálně pojídají své mrtvé. Zatímco u nich se priony dostanou do těla z potravy, u dědičných onemocnění, jako je právě třeba FFI, podle zjištění italských vědců stojí za nemocí mutace genu PRNP, který prionové bílkoviny kóduje. Začne se tak samovolně v mozku tvořit vadná forma PrPsc, která se pak i sama šíří.
Vzácná, ale jistá smrt
FFI je naštěstí velmi vzácné onemocnění - v roce 1998 bylo evidováno jen 25 rodin s výskytem chybného genu. To je však malou útěchou pro lidi takto postižené. Proti prionovým onemocněním neexistuje lék a lidé z rodin, ve kterých se chybný gen vyskytuje, tak žijí ve strachu, že jedné noci nebudou moci usnout.
Nástup symptomů přichází ve středním věku, v průměru v 51 letech. Nejprve si pacienti stěžují na zhoršení spánku a pozornost. Někdy, zřejmě také v důsledku poškození thalamu, dochází ke zvýšenému pocení, slinění, slzení očí a zdvojenému vidění. Zhoršování spánku vede k upadání do snových nebo halucinačních stavů doprovázených pohyby na základě prožívaného snu. Objevují se pohybové poruchy, potíže při chůzi a udržení stability a svalové křeče. Pozdní fáze zahrnuje stále častější snové stavy, ze kterých se nemocný probouzí jen těžce, neschopnost chodit nebo stát, mimovolné pohyby a inkontinence.
FFI je vždy smrtelná - někteří pacienti prý zemřou náhle za plného vědomí a jiní nejprve upadnou do vegetativního stavu. V závislosti na průběhu nemoci smrt nastává buď za 8 až 11 měsíců, či průměrně za 31 měsíců u pomalejší varianty. Není přitom zřejmé, zda pacienta usmrtí degenerace mozkové tkáně způsobená priony nebo vyčerpání organismu z nedostatku spánku.
Naděje do budoucna?
Zřejmě je možné smrt o něco oddálit a symptomy omezit. Jeden pacient známý jen pod iniciály DF nejrůznějšími způsoby proti svému osudu bojoval a podařilo se mu žít o rok déle než ostatním pacientům a obrazně řečeno s hlavou vztyčenou. Cestoval po Americe, psal knihu a dokonce se mu podařilo usnout ještě dva roky po objevení symptomů.
DF vyzkoušel metodou pokus a omyl řadu strategií od vitamínových koktejlů, přes meditace a smyslovou deprivaci až po nejrůznější stimulanty. Mnohé z nich mu údajně pomohly, zlepšovaly schopnost koncentrace a dokonce mu umožnily i spát. Úleva však byla vždy dočasná a nakonec se dostavilo postupné zhoršování symptomů a smrt.
Malou naději pro lidi, geneticky odsouzené k podobné smrti, představuje výzkum využití antibiotika doxycyklinu, které má bránit vzniku prionů. Výzkum je však v počáteční klinické fázi a zatím tedy vůbec není jasné, zda nápad bude fungovat. Studie se účastní členové právě té italské rodiny, jejímž zkoumáním výzkum FFI začal a podílí se na ní doktor Roiter, který přivedl prvního pacienta do nemocnice v Bologni. Stále je tu tedy možnost, že kletba této nemoci skončí u člověka, který zásadně přispěl k jejímu objevu pro vědu.
