Rypoši lysí nejsou na pohled zrovna ideální domácí mazlíčci. Slepé a zcela holé podzemní „krysy“, které se navíc nebojí fyzického konfliktu, by si dobrovolně domů vzal málokdo. A i to je zřejmě jeden důvod, proč tak dlouho trvalo, než se nám podařilo zaznamenat, že tato zvířata stárnou možná jinak než my. Podle výsledků zveřejněných v lednu ve webovém vědeckém časopise eLife jsou totiž jediným známým druhem savce, u kterého vyšší věk nezvyšuje riziko smrti. Či přesněji řečeno, že jsou jediným druhem, u kterého se zatím nepodařilo souvislost mezi stářím a úmrtností doložit.
U lidí, slonů i myší je přitom faktem, že s rostoucím věkem se šance na smrt zvyšují. Nejprve velmi pomalu, ale postupně rychleji a rychleji (tj. exponenciálně). Například u lidí se pravděpodobnost úmrtí zdvojnásobí zhruba jednou za necelých osm let, takže i když je výchozí hodnota nízká, například kolem stovky už je pravděpodobnost úmrtí každý den extrémně vysoká.
Riziko úmrtí u člověka po dosažení pohlavní dospělosti, na kterém je dobře vidět exponenciální povaha tzv. Gompertz-Makehamova zákona. Na ose x je věk, na svislé je uvedeno riziko smrti (v setinách na rok).
Předpokládali jsme, že jinak jde o „zákon“ (tzv. Gompertz-Makehamův zákon) všeobecně platný napříč živočišnými druhy. Pokud se výjimka u rypošů potvrdí i v dalších studiích, půjde opravdu o nefalšované vědecké překvapení. Méně překvapivé už asi je, že pokud nějaký druh dokáže stárnutí „obalamutit“, tak jsou to právě rypoši. Tito hlodavci žijí ve velkých skupinách až o několika stovkách členů (průměr je prý zhruba 60) v sušších oblastech subsaharské Afriky. Jejich domovy je sice chrání před dravci či nepříznivým počasím, ale není to samozřejmě žádná idyla: shánění potravy v tvrdé půdě není nic jednoduchého, vzduch v tunelech obsahuje často tak málo kyslíku, že člověk by nepřežil, prostory jsou stísněné a zvířata se musí vypořádat s jedy v potravě i škodlivými látkami uvolňovanými z půdy atd.
Rypoši se ovšem dokázali vyvinout celou řadu zajímavých adaptací. Účel některých z nich je zjevný: zvířata jsou například schopná přežít extrémně dlouho v prostředí s velmi nízkou koncentrací kyslíku - a dokonce se vzpamatují i z téměř 18minutového pobytu v atmosféře zcela bez kyslíku (viz tato práce). Zřejmě díky tomu, že mají pozměněný metabolismus a po omezenou dobu mohou přežívat na nezvykle vysokých krevních zásobách cukru fruktózy, k jejímuž štěpení není zapotřebí kyslík. Roli možná hraje i nezvykle nízká teplota jejich těla, jen 30 °C.
Jiné vlastnosti rypošů se nezdají být tak přímočarým přizpůsobením světu pod zemí, ale jsou pro nás o to lákavější: už roky například víme, že rypoši jen velmi vzácně trpí rakovinou. Zřejmě proto, že jejich tělo vytváří velké množství nezvyklé formy cukru (hyalouronanu), který předchází shlukování buněk do nádorů (viz práce z Nature z roku 2013). Z našeho hlediska extrémně žádoucí vlastnost vznikla možná díky tomu, že dotyčný cukr pomáhá udržovat namáhanou kůži rypošů elastickou. Role hyalouronanu v rakovině ovšem byla předmětem výzkumu už před objevem jeho přínosu pro rypoše, tak máme naději, že ho časem dokážeme napodobit.
Snad ještě raději bychom ovšem viděli napodobení další žádoucí vlastnosti rypošů - jejich stárnutí, respektive nestárnutí. Už delší dobu víme, že tato zvířata nevykazují známky fyzického úpadku. V jejich mozku vznikají neurony i v dospělosti, zatímco u nás se jejich tvorba prakticky zastaví (s drobnými výjimkami). Nepozorujeme u nich změny srdeční činnosti, nemění se jim složení kostí, neubývá jim svalů a nedochází k některým metabolickým změnám spojovaným se stářím. Na buněčné úrovni je to podobné, rypoší buňky v celé řadě ohledů fungují stejně dobře u mladých i starých zvířat.
Staří stejně dobří jako mladí
To nás přivádí k otázce, co to znamená starý rypoš. V přírodě se dožívají podle odhadů biologů dvou až tří let života. V zajetí to může být (v případě dobrého zacházení) podstatně déle. Biologové na základě jejich velikosti (dospělci mezi 30 až 80 gramy), což je ve zvířecí říši další obecně platná statistická zákonitost, předběžně odhadovali délku života v zajetí maximálně na zhruba šest let. Jiné metriky (třeba odhad podle délky březosti, který statisticky také u většiny druhů vychází dost přesně) dávaly odhady vyšší, rypoši je ovšem dokázali všechny hravě trumfnout. V laboratoři se totiž dožívají i 30 let.
Není tak divu, že statistiky o jejich úmrtnosti se sbírají poměrně obtížně už proto, že to chce dostatek času. Asi nejvíce údajů na světě v tomto ohledu má bioložka Rochelle Buffensteinová, která rypoše ve své laboratoři chová už právě více než 30 let. Za svůj profesní život Buffensteinová nasbírala ojedinělou sbírku údajů o necelých čtyřech tisícovkách rypošů. Bohužel, většina z nich je pro tento výzkum nepoužitelných, protože jde přece jen o laboratorní zvířata určená k výzkumu. Drtivá většina tedy byla utracena v rámci výzkumu, či skončila v jiných laboratořích. Jen zhruba padesát se jich tedy dočkalo věku vyššího než 15 let (nejstaršímu žijícímu je nyní údajně 35 let).
Byť na výhradu „malých čísel“ bychom neměli úplně zapomenout, rozbor těchto údajů pro eLife je vrcholně zajímavé čtení: ukazuje totiž, že úmrtnost zvířat se od dosažení pohlavní dospělosti (zhruba šesti měsíců) nezvyšuje, dokonce spíše poněkud klesla. U šestiměsíčních zvířat byla pravděpodobnost úmrtí 1:10 000 na den. U zvířat starších 15 let podle výsledků byla 1:12 000. „Pro mě je to ten nejzajímavější výsledek, který jsem kdy získala,“ řekla Buffensteinová pro časopis Science.
Riziko úmrtí rypošů lysých po dosažení pohlavní dospělosti podle práce Rochelle Buffensteinová a jejích kolegů. Na ose x je jejich stáří (ve dnech), na svislé je uvedeno šance na úmrtí na den (v desetitisícinách na den)
To ovšem neznamená, že obstojí. Sami autoři i další biologové upozorňují na to, že nasbírané údaje nevylučují možnost rychlého stárnutí rypošů. Možná, že u zvířat je stárnutí zjednodušeně řečeno jen „odložené“, a pak přijde extrémně rychle. Zatím prostě platí známá poučka, že na základě jedné studie bychom neměli „přepisovat učebnice“. Ale možná by nebylo na škodu, kdyby více biologů začalo studovat příručky o chovu rypošů. Proč to nechávat na Google?
