Genetické modifikace (GMO) toho či onoho druhu jsou dnes pro velkou část vědců každodenní záležitostí. Používají se už desetiletí ve vývoji a výzkumu při celé řadě biologických experimentů, v zemědělství či při výrobě léků. Přesto vše jsou však stále trochu překvapivě předmětem vášnivého sporu.
Sporu, do kterého se letos v létě vložila i velká skupina oceněných vědců: 110 nositelů Nobelovy ceny (zhruba třetina žijících nobelistů) se podepsalo pod dopis, který oponenty technologie GMO v řadách vlivné organizace Greenpeace důrazně žádá, aby svůj postoj přehodnotili. Organizátorem petice je nositel Nobelovy ceny za medicínu v roce 1993, molekulární biolog Richard Roberts.
Základ dopisu je jednoduchý: Greenpeace by mělo názor přizpůsobit současnému vědeckému poznání. Podle signatářů by měla organizace věnovat více pozornosti zkušenostem pěstitelů a konzumentů a samozřejmě i vědeckým poznatkům, které zatím nenašly žádnou zřejmou souvislost mezi konzumací GMO potravin a zdravím. (Pro zájemce o vědecké shrnutí problematiky doporučujeme obsáhlou letošní zprávu americké National Academies of Sciences.)
Srovnání barvy běžné a zlaté rýže.
Velká část dopisu se věnuje jedné konkrétní plodině, tzv. zlaté rýži. To je speciální odrůda rýže, která obsahuje geny pro zvýšenou tvorbu betakarotenu a proto má výrazně žlutou (zlatou) barvu. Lidské tělo si z betakerotenu vyrábí vitamín A, kterého je v běžné rýži málo, a jenž hlavně chudým obyvatelů tropů s monotónní stravou může velmi citelně chybět. Chronický nedostatek tohoto vitamínu může vést dokonce ke slepotě a nakonec ke smrti. Potíže se z velké části týkají dětí a snad i proto je závěr výzvy velmi emotivní. Autoři se doslova ptají: Kolik chudých lidí musí zemřít, než (odmítání „zlaté rýže“, pozn.red.) začneme považovat za „zločin proti lidskosti“?
Greenpeace vrací úder
Jak se asi dalo čekat, protistrana si takovou kritiku nenechala líbit. Organizace Greenpace ve svém tiskovém prohlášení se omezuje na debatu kolem „zlaté rýže“. Věcně správně připomíná, že v tuto chvíli nemá ve vědecké literatuře jediný zcela jasný důkaz, že lidské tělo může z této plodiny získat vitamín A.
Ale při bližším pohledu je to hodně zavádějící argumentace – důkazy nemáme jen proto, že zlatá rýže má takové potíže při zavádění do praxe. K dispozici jsou výsledky jedné malé studie na dospělých, podle které byla zlatá rýže dobrý zdroj vitamínu A. U dětí, jež potíže postihují častěji, se prováděla také jediná studie. Ta ovšem byla po bouřlivé kritice organizované z významné části právě Greenpeace, stažena z odborného časopisu, kde původně vyšla. Je tedy do značné míry zdiskreditována.
Ilustrace, kterou zprávu o experimentech s podáváním zlaté rýže dětem doprovodila čínská státní zpravodajská agentura Sin-chua (Xinhua).
Výsledky přitom byly pozitivní. Děti ve studii neměly na pohled žádný problém betakaroten z rýže vstřebat (z 50 gramů získaly cca 60 procent doporučené denní dávky vitamínu A). Studie však byla stažena kvůli etickým pochybením. Rodiče dětí v informovaném souhlase neměli přímo napsáno, že jejich děti budou v rámci výzkumu jíst geneticky modifikovanou potravinu (více jsme o případu psali v tomto článku). I pokud to v sobě nenese žádné doložené riziko, měli by tuto informaci mít.
Greenpeace výsledky studie i tak zřejmě zaznamenal. V roce 2001 organizace ironicky uváděla, že dostatek vitamínu A by z rýže získal jen to, kdo by jedl denně přes tři kila rýže. Nechme stranou fakt, že i ve stravě lidí trpících nedostatkem vitamínu A vždy nějaký je a i jen trochu navíc přitom může pomoct. Přesuňme se o pár let do budoucnosti. Autoři plodinu totiž zdokonalovali a obsah žádoucích látek v ní výrazně zvýšili. A tak Greenpeace ve zprávě z roku 2013 už zmiňuje pouze obavu, zda „velké dávky betakarotenu“ nemohou poškodit zdraví strávníků. Nikde ve zprávě nezazní, že před pár lety bylo vše jinak, a že evidentně tedy existuje způsob, jak množství betakarotenu v rýži regulovat.
Ať ji mají, pokud ji budou chtít
Zlatá rýže má samozřejmě své zcela praktické problémy, třeba v tom, že zemědělci z oblastí, kde by mohla být nejplatnější (tedy v opravdu chudých částech světa), k ní budou velmi pravděpodobně přistupovat spíše opatrně. Rýží jsou stovky odrůd. Právě v zapadlých koutech světa se často začaly používat zcela specifické typy, s nimiž mají místní obsáhlé zkušenosti, a které mají v tamních podmínkách (kde například není možné koupit průmyslová hnojiva) příhodnější vlastnosti než kultivar, na němž je zlatá rýže založena.
Nedá se tedy předpokládat, že změna postoje zájmových organizací by vedla k jejímu bleskovému rozšíření po celém světě. Ale to nápad nijak neshazuje. Důležité je, aby zemědělci měli možnost případně rýži použít, pokud dojdou k závěru, že se jim to vyplatí. A to nepůjde, pokud budou protivníci tvrdit, že plodina je z principu nebezpečná.
Greenpeace má také pravdu, když tvrdí, že tradiční způsoby boje s avitaminózou fungují. Třeba povinné přidávání betakarotenu do potravin podobně, jako se to dělá v případě jódu. Na druhou stranu stále není jasné, proč by vedle nich nemohla existovat i možnost vyřešit potíže pomocí zlaté rýže - vždyť by mohla být i levnější. Plodinu vyvíjejí filantropické organizace, není nijak patentově chráněna (resp. autoři vyjednali s biotechnologickými firmami osvobození od poplatků pro rozvojové země) a pro příští sklizně už si mohou zemědělci osivo zlaté rýže vypěstovat sami. Možná ji nikdo nebude používat, protože bude nevýhodná, nebo bude mít malé výnosy či špatnou chuť – to ale těžko lze odhadovat dopředu.
Zajímavé je i to, co Greenpeace v odpovědi vůbec nezmiňuje. V krátkém textu nezaznělo nic o bezpečnosti GMO plodin či potravin obecně. Kdybychom měli být velmi optimističtí, mohli bychom doufat, že to je vlastně dobře. Skutečně zajímavých a pádných důkazů o možném riziku potravin z těchto plodin je totiž méně, než příslovečného šafránu. Byť zkušeností s GMO stále přibývá (hlavně u hospodářských zvířat, která se jimi živí, z významné části i v Evropě), důkazů o jejich škodlivosti nikoliv. Neznamená to, že nemohou být nebezpečné, i když dosud není vůbec jasné jak a proč by to tak mělo být. Což však evidentně stačí k tomu, aby si lidé dělali obavy bez ohledu na to, co říkají vědci - ať už mají Nobelovu cenu, nebo ne.
