 |
„GLP-1 a látky, jež přijdou po něm, jsou na dobré cestě změnit náš svět. A Svetlaně Mojsovové, Joelu Habenerovi a Lotte Knudsenové se dnes dostává uznání jako revolucionářům, kteří tuto změnu zažehli.“ Těmito slovy zakončil americký genetik Richard Lifton nedávné vyhlášení Lasker-DeBakeyovy ceny za klinickou medicínu.
Zatímco Habener a Knudsenová jsou zvyklí sklízet podobné pocty jako na běžícím pásu, pro americkou biochemičku makedonského původu Svetlanu Mojsovovou je to novinka. O uznání svých zásluh na vývoji revolučních léků proti obezitě se musela dokonce soudit.
Léky, jako je Semaglutid či Tirzepatid, imitují v lidském těle účinky hormonu GLP-1. Původně byly vyvinuty pro diabetiky, ale záhy se ukázalo, že výrazně zpomalují vyprazdňování žaludku a působením na centra v mozku potlačují chuť k jídlu. S nečekaně vysokou úspěšností se s nimi proto léčí obezita. K jejich popularitě přispívají i celebrity, které se na sociálních sítích svěřují, jak se s pomocí Semaglutidu či Tirzepatidu udržují v kondici.
Z léků jsou ale nadšeni i lékaři. Nové výzkumy prokázaly pozitivní vliv „imitací GLP-1“ také na kardiovaskulární choroby, onemocnění ledvin a řadu dalších zdravotních problémů včetně neplodnosti žen. Poptávka po těchto lécích je i přes vysokou cenu enormní a výrobci je nestačí dodávat na trh. K jejich zrodu významnou měrou přispěla Mojsovová. Její kolegové na ni však „zapomněli“ a mezi těmi, kdo sbírají pocty a inkasují podíly z licencí klíčových patentů, dlouhá léta chyběla.
Biochemička z Jugoslávie
Svetlana Mojsovová přišla do Spojených států v roce 1972 z tehdejší Jugoslávie. Absolventka bakalářského studia chemie na univerzitě v Bělehradu pokračovala ve studiích na Rockefellerově univerzitě, kde se soustředila pod vedením budoucího laureáta Nobelovy ceny Roberta Merrifielda na syntézu krátkých řetězců aminokyselin, tzv. peptidů.
Tato průprava se jí náramně hodila, když v roce 1984 přešla do Massachusetts General Hospital (MGH) a pustila se do výzkumu látek, které řídí v lidském těle uvolňování hormonu inzulínu. V MGH to nebylo nové téma. Mojsovová pracovala na této problematice paralelně s týmem Joela Habenera sídlícím o dvě podlaží níž. V té době bylo známo, že inzulín snižuje hladiny cukru glukózy v krvi a jiný hormon slinivky břišní, glukagon, je naopak zvyšuje.
Vědci proto hledali látky, které by působily proti glukagonu, protože v nich viděli naději pro léčbu cukrovky. Tak se v centru pozornosti Svetlany Mojsovové ocitl peptid s označením GLP-1 (z anglického glukagon-like peptide-1, tedy glukagonu podobný peptid-1). Habener popsal gen, podle kterého si GLP-1 vyrábějí hlubinné ryby, a jiné laboratoře potvrdily, že se stejný gen vyskytuje také v dědičné informaci savců. Nebylo však jasné, kde k produkci GLP-1 dochází, jaká je jeho aktivní forma a jestli má vůbec něco společného s regulací inzulínu a hladin krevního cukru.
Svetlana Mojsovová z genu přímo geniálně odvodila sled 31 aminokyselin, které podle jejího názoru tvoří aktivní GLP-1. Aby mohla objekt svého zájmu sledovat, potřebovala protilátky, jež se vážou jen na GLP-1 a na nic jiného. Pustila se do jejich přípravy, což byl v té době nelehký úkol. Díky zkušenostem z Rockefellerovy univerzity dokázala v laboratoři vyrobit dostatek vysněné účinné formy GLP-1. Pokusným králíkům pak vpíchla různé části vyrobeného peptidu a počkala, až na ně imunitní systém zvířat zareaguje tvorbou protilátek. Z krve králíků pak protilátky izolovala.
V roce 1984 přišel do Habenerovy laboratoře Daniel Drucker. I on se rozhodl zkoumat GLP-1. Neměl však ani peptid ani protilátky pro jeho detekci. Na Habenerovo doporučení zašel na radu k Mojsovové a tam zjistil, že kolegyně oba klíčové problémy vyřešila. Dohodli vzájemnou spolupráci, ale byla to opět Mojsovová, kdo odhalil, že se GLP-1 vytváří v buňkách střev.
To byl důležitý objev, protože tvorba GLP-1 může přímo reagovat na potravu procházející trávicím traktem. Teď bylo zapotřebí zjistit, jestli takto vytvořený GLP-1 vyvolá vzestup hladin inzulínu a následně pokles koncentrací cukru v krvi. Pro klíčový experiment posloužil opět peptid syntetizovaný Svetlanou Mojsovovou. Předpoklad se potvrdil. I nepatrné množství peptidu zvedalo hladiny inzulínu v krvi potkanů a sráželo jim hladiny krevního cukru. Na vědeckých článcích popisujících tyto převratné objevy byla mladá biochemička uváděna jako klíčový autor.
