Těžko bychom hledali v lidském těle místo, které bylo ušetřeno vpádu mikroskopických částic plastů. Pocházejí nejen z plastových obalů a nádob, ale také z oblečení ze syntetických vláken, z opotřebených pneumatik a mnoha dalších zdrojů. Mikroplasty (tj. částice o velikosti od 5 milimetrů do 1 mikrometru) a nanoplasty (částice menší než 1 mikrometr) najdeme v krvi, spermatu, mateřském mléce a v orgánech těla včetně placenty. Ve velkých množstvích procházejí trávicím traktem, protože je konzumujeme s potravou a pijeme v nápojích. Mikroskopické částice plastů máme i v plicích, protože je vdechujeme se vzduchem.
Mozek se zdál poslední oázou bez plastového znečištění, protože je od organismu do značné míry izolován. Stěny cév zásobujících krví mozek jsou neprostupné i pro řadu větších molekul. Tato tzv. hematoencefalická bariéra chrání nervové buňky před průnikem škodlivin z krve. Zdálo se, že stojí mikroplastům a nanoplastům v cestě jako neprostupná hráz. Hned několik vědeckých publikací nás teď o tuto iluzi připravilo.
Jak dokazuje studie týmu vedeného Matthewem Campenem z univerzity v Novém Mexiku zveřejněná lékařským časopisem Nature Medicine, mikroskopické částice plastů se lidskému mozku nevyhýbají. Naopak, hromadí se v něm ve větších množstvích než v jiných orgánech. Čínští vědci pod vedením Pej-tou Si z Čínské výzkumné akademie pro environmetální vědy v Pekingu v experimentech na laboratorních myších ukázali, jak mohou mikroplasty ovlivnit funkce mozku. Jejich alarmující studii uveřejnil vědecký časopis Science Advances.
Mozek plný plastů
Campen a spol. zprvu ani nevěřili údajům o množství mikroskopických částic plastů, jež v mozcích nebožtíků nacházeli. Obsahovaly až 30krát víc mikroplastů než játra nebo ledviny. V mozku se částice plastů zjevně akumulují, a to rychlejším tempem než v jiných orgánech. Snad je to důsledek intenzivního zásobování mozku krví, protože tento orgán dostává 15 až 20 % krve kolující krevním řečištěm člověka.
Vědci studovali mozky lidí, kteří zemřeli v letech 2016 až 2024. Na konci tohoto období byla zátěž plastovými částicemi o polovinu vyšší než na jeho začátku, a to bez ohledu na věk nebožtíků, jejich pohlaví, příslušnost k etniku či příčině smrti. Autoři studie to přičítají prudce narůstajícímu znečištění životního prostředí mikroplasty a nanoplasty. Celosvětová produkce plastů se zdvojnásobí každých 10 až 15 let. Mikroskopické plastové částice najdeme úplně všude – na Mount Everestu v nadmořských výškách nad 8 tisíc metrů i v Mariánském příkopu 11 kilometrů pod úrovní mořské hladiny.
Mozky lidí postižených demencí obsahovaly až 10krát víc mikroskopických částic plastů než mozky zdravých lidí. To je sice děsivé zjištění, ale Campen upozorňuje, že jde o korelaci mezi plasty a demencí, a nelze proto jednoznačně určit, co je příčina a co následek. Nedá se vyloučit, že lidé postižení demencí mají narušenou hematoencefalickou bariéru a stěny jejich cév jsou proto pro mikroplasty a nanoplasty prostupnější.
Campenův tým izoloval plasty z mozkové tkáně a podrobil je analýzám. Ty prokázaly přítomnost 12 různých druhů plastů, přičemž nejčastěji do mozku pronikají částice polyetylénu hojně používaného v obalech na potraviny i nápoje. Vědci studovali velikost a tvar částic, jež se nacházely v mozkové tkáni. Nejčastěji nalézali nanoplasty o velikosti do 200 nanometrů. Očekávali částice oblých tvarů, ale k jejich překvapení převažovaly střípkovité částice s ostrými hroty.
Mikroplasty jsou plastové částice o velikosti menší než pět milimetrů. Nanoplasty se měří v řádu nanometrů.
Z experimentů je známo, že nanoplasty ostrých tvarů páchají na buňkách větší škody než oblé částice. Analyzované vzorky mozkové tkáně pocházely z přední části mozkové kůry, tzv. frontálního kortexu, kde se odehrávají nejsložitější procesy včetně těch, jež určují lidskou osobnost. Poškození frontálního kortexu má na duševní zdraví člověka velmi razantní dopady. To jen podtrhuje význam této studie a staví nás před velmi nepříjemné otázky o vyhlídkách současného lidstva žijícího v „době plastové“.
Ucpané cévy
Plasty jsou považovány za inertní materiál, a tak není jasné, jak mohou poškozovat mozkovou tkáň. Zřejmě se podílejí na tzv. oxidačním stresu tím, že přispívají ke vzniku volných kyslíkatých radikálů. Ty jsou s to narušit nejrůznější molekuly od lipidů v buněčných membránách až po DNA v buněčném jádru.
V mozku mají plastové mikročástice a nanočástice tendenci k hromadění v buňkách, které vytvářejí z myelinu „izolaci“ nervových vláken. Funkce těchto buněk je klíčová pro nenarušený přenos nervových vzruchů mezi neurony. Vědci však spekulují, že mikroskopické částice plastů mohou fyzicky blokovat jemnou síť krevních kapilár. Tomu nasvědčují i výsledky studie čínských vědců vedených Pej-tou Si.
Si a jeho spolupracovníci dávali myším k pití vodu s mikroplasty polystyrenu označenými fluorescenčním barvivem. Díky tomu mohli pomocí speciální aparatury sledovat polohu částic v myším organismu. Po vstupu do krve byly mikroplasty během několika mála minut pohlceny bílými krvinkami ze skupiny neutrofilů. Zhruba za další tři hodiny se objevil typický fluorescenční signál v mozku zvířat. Polystyrenové částice tam zanesly neurtrofily.
Na rozdíl od bakterií a dalších původců chorob, které běžně hltají, nedokážou neutrofily pohlcený mikroplast rozložit. Obtíženy tímto nákladem uváznou ve spleti tenkých krevních kapilár mozku, a to především v mozkové kůře. Některá z takto postižených míst se opět uvolnila, ale jiná zůstávala zablokována po celou dobu čtyřtýdenního pozorování. Čím větší byly částice plastů, tím vážnější zácpy v krevním řečišti mozku způsobily.
Mikroplasty vyvolávaly v mozku laboratorních myší podobné škody jako krevní sraženiny při trombózách. Průtok krve mozkem se snížil a jeho tkáň dostávala méně živin a kyslíku. Projevilo se to i na chování zvířat, která byla výrazně pasivnější. Si uvedl, že podobný pokles průtoku krve v důsledku nahromadění neutrofilů s mikroplasty pozorovali jeho spolupracovníci i na srdci a na játrech.
Neradostné výhledy
Ostré hroty částic nanoplastů nalezených Campenovým týmem v lidských mozcích napovídají, že jde o částice vzniklé spontánní degradací plastů, jež se nacházejí v životním prostředí. Vědci se domnívají, že největší porci dostáváme s potravou. Mikroplasty a nanoplasty silně kontaminují půdu.
Zdrojem je voda pro závlahy, kaly z čistíren odpadních vod používané jako hnojivo, ale také folie a netkané textilie sloužící při pěstování některých plodin buď k potlačení růstu plevelů nebo pro vytvoření vhodného mikroklimatu pro rostliny. Z půdy se dostávají plasty do rostlin a z těch pak buď přímo do těla člověka nebo do zvířat, jejichž maso, mléko či vejce lidé konzumují.
Plasty ohrožují existenci některých mořských živočichů a mikroplasty se staly součástí potravního řetězce.
Produkce plastů nezadržitelně roste a stejně tak narůstá objem plastových odpadů, které jsou z valné části likvidovány neekologicky. Při jejich spontánní degradaci tak vznikají mikroplasty a nanoplasty. Tento proces je sice pomalý, ale probíhá nepřetržitě. I kdybychom razantně omezili výrobu a spotřebu plastů, což je při současné závislosti lidstva na těchto materiálech nemyslitelné, bude zátěž životního prostředí mikroplasty a nanoplasty ještě dlouho narůstat.
Dopady na lidské zdraví zůstávají z valné části neprobádané. Za prokázaný však můžeme považovat třeba významný příspěvek mikroplastů k ateroskleróze a kardiovaskulárním chorobám.
