Hledání pověstného "šestého smyslu" nepatří jenom šarlatánům. Na stopě jsou mu i někteří biologové. Podle jejich domněnky máme v hlavě malý kompas, který ukazuje stále na sever.
Hypotézu přiživila v úterý vydaná studie v časopise Nature Communications (plný text je zdarma dostupný zde). Autoři z americké univerzity státu Massachusetts ukázali, že lidské tělo disponuje klíčovým dílem pro magnetorecepci (tj. vnímání magnetického pole).
Pokus byl poměrně přímočarý a hlavní roli v něm hrála muška octomilka. Oblíbený živočich genetiků se dnes doslova "vyrábí" v mnoha variantách, které mají z provozu vyřazený (tzv. knokautovaný) ten či onen gen. Autoři studie sáhli po octomilkách, které mají knokautovaný gen pro výrobu bílkoviny zvané kryptochrom.
Mušky bez této látky neumí to, co dokážou běžné octomilky: vnímat změny magnetického pole a směr jeho siločar. Vědci z Massachusetts genetickou nespravedlnost napravili. Ovšem na místo původního mušího genu do těla octomilkám vložili stejný gen lidský. I my si totiž v těle vyrábíme velmi podobnou látku jako octomilky. U lidí se předpokládalo, že kryptochrom, vznikající hlavně v buňkách sítnice, hraje roli především v chodu našich biologických hodin.
A ejhle, octomilky prozřely. S lidským genem se orientovaly v magnetickém poli stejně dobře jako jejich běžné příbuzné.
Co to dokazuje?
Z laického pohledu se může zdát, že jde o důkaz vnímání magnetického pole i u člověka. Ale tak to zcela není, řekl redakci Technet.cz biolog Hynek Burda, který se zkoumáním magnetorecepce zabývá: "Ukazuje to sice, že lidský kryptochrom může také sloužit jako kompas. Ale nesmíme zapomínat, že stejné látky mohou v těle různých živočichů sloužit k různým účelům," vysvětlil český biolog působící na německé univerzitě Duisburg-Essen v Essenu a také České zemědělské univerzitě v Praze.
Příkladem může být třeba hormon thyroxin. U člověka a dalších savců řídí látkovou výměnu. Najdeme ho i obojživelníků: u nich ovšem spouští proměnu z pulců na dospělce. "Takže daný pokus rozhodně nemohl podat důkaz magnetorecepce u člověka," shrnuje Hynek Burda.
Práce by ale mohla podle jeho názoru podnítit výzkum, které se pokusí o přímý důkaz. "Výzkum vnímání magnetického pole u lidí se v posledních nejméně dvaceti letech téměř zastavil, protože starší pokusy byly zdiskreditovány, když se jejich výsledky nepodařilo nikomu kromě autorů zopakovat," vysvětluje český odborník a doufá: "To by se nyní mohlo změnit."
Od ptáků k liškám
Objev magnetického "šestého smyslu" u člověka by byl velkým úspěchem myšlenky, která se prosazuje stále poměrně obtížně. Přitom o magnetorecepci u živočichů se mluví už dlouho, v podstatě déle než půl století.
Pokusy přesvědčivě ukazují, že magnetické pole slouží k orientaci nejen octomilkám, ale třeba také ptákům nebo mořským želvám. Od 80. let se mluví o tom, že by mohli podobný šestý smysl mít i savci. Premianty byli afričtí rypoši, slepí podzemní hlodavci.
Sever je tam! Jedním ze zvířat, které vnímají magnetické pole, je podle českých biologů také skot
Na objevu magnetického kompasu těchto zvířat se podílel i Hynek Burda. A ve spolupráci s dalšími českými i zahraničními kolegy pak přišel s ještě překvapivějšími tvrzeními. Před třemi lety vydali společně práci, která vnímání magnetického pole naznačuje například u srnčí zvěře nebo krav.
Podle pozorování týmu se tato zvířata častěji, než odpovídalo náhodě, staví do směru osy směřujícího k magnetickému pólu. Ve stádech hovězího dobytka je to v průměru 60 až 70 procent jedinců. U spárkaté zvěře je to dokonce mezi 70 a 80 procenty jedinců. Také se ukázalo, že v blízkosti vedení vysokého napětí, kde je přirozené magnetické pole narušeno, kompas přežvýkavců selhává, a ti se pod dráty staví zcela náhodně.
V lednu letošního roku pak tým přišel s pozorováním, které naznačuje schopnost magnetorecepce i u lišek. Těm prý může sloužit při lovu. "Šestý smysl" má dát zvířeti další pomůcku k určování vzdálenosti. Tohle "pravítko" pak může použít například při odhadu vzdálenosti kořisti, kterou zachytí jinými smysly.
Čemu biologové nerozumějí
Pořád jde ovšem jen o hypotézu. Vědcům se sídlo zvířecího kompasu zatím nepodařilo najít. Zdá se, že existuje několik druhů tohoto "šestého smyslu". Může jít o mikroskopické krystalky magnetitu. A ty podle současných dohadů leží v nose, rohovce oka, zobáku či rovnovážném ústrojí.
Nebo o biochemické "střelky" z látek jako kryptochrom, který nyní zkoumali vědci z Massachusetts, a v nichž anatomové magnetický kompas rozhodně nikdy nehledali. Jak ukazuje případ geneticky upravený octomilek, zvířata bez těchto molekul přijdou o svou orientační schopnost.
Ale zatím není jisté, jak celý proces funguje. Podle jedné hypotézy (z několika možných) v něm dokonce hrají roli kvantově fyzikální jevy na úrovni jednotlivých elektronů (konkrétně kvantové provázání, entaglement).
"Zkoumání magnetorecepce trpělo hlavně tím, že zoologové nerozuměli složitému biofyzikálnímu modelu jejího možného fungování, který jinak vznikl už před více než 30 lety," popisuje Hynek Burda a pokračuje: "Ti odborníci, kteří mu rozuměli, zase nerozuměli chování zvířat a problematice jeho studia." Situace se podle Burdy pomalu mění k lepšímu v posledních zhruba deseti letech.
Máme tedy šestý smysl? Možná na nevědomé úrovni
Kromě objektivních vědeckých problémů má hypotéza magnetického vnímání ještě jeden velký problém: těžko se vysvětluje. Nikdo si nedokáže představit, co mohou živočichové "prožívat". Co vidí ptáci, krávy, případně lišky, když hledí k magnetickému severu?
Na to nemáme odpověď, přiznává i Hynek Burda. Zatím se poměrně přesvědčivě ukazuje, že schopnost magnetorecepce souvisí s viděním. Zvířata tedy téměř jistě nevidí žádné "siločáry", ale snad neostrou (nebo možná naopak ostrou nebo snad barevnou...) oblast ve směru magnetického severu. Naznačují to alespoň některé pokusy, které mimochodem ukazují, že směr magnetického pole ovlivňuje ostrost zraku i u lidí.
"Něco takového si dokážeme jen těžko představit," říká Burda. Nic by se na tom nezměnilo ani v případě, že by i Homo sapiens skutečně měl schopnost vnímat magnetické pole. "Zdá se, že tyto signály se nepromítají až do mozkové kůry, takže zůstávají na podvědomé úrovni," spekuluje český biolog.
Ani trénovaní jedinci, třeba lidé z odlehlých koutů Země (rozhodně ne Evropané zvyklí na GPS navigaci) podle Burdova odhadu nemohou o svém prožitku říct nic konkrétního: "Když se postaví nějakým směrem, mohou tak maximálně získat pocit, že teď je to správně. A tím směrem vyrazit," vysvětluje.
Ovšem pocity ve vědě příliš neplatí. Nezbývá než počkat na další výsledky a do té doby se na "šestý smysl" moc nespoléhat.
