Cože jsme? Koně Převalského čekají na transport do Mongolska v chovné stanici v Dolním Dobřejově na České Sibiři.

Cože jsme? Koně Převalského čekají na transport do Mongolska v chovné stanici v Dolním Dobřejově na České Sibiři. | foto: Dan Materna, MAFRA

Převalského koně nejsou divoký druh. Unikli z lidského zajetí

  • 23
Koně Převalského nejsou „poslední druh divokého koně“, jak jsme se dosud domnívali. Podle nové genetické analýzy jde o potomky zvířat, která lidé ochočili před 5 500 lety.

Zdá se, že pražská zoologická zahrada bude muset přepisovat část svých propagačních materiálů. Kůň Převalského, který je předmětem jejího nejznámějšího ochranářského projektu pražské ZOO, podle nových výsledků není tím, čím se zdál. Analýza různých nálezů zhruba pět tisíc let staré DNA ukazuje, že nejde o poslední druh divokého koně, ale naopak spíše domestikované koně, kteří znovu utekli na svobodu.

Výsledky publikované dnes v časopise Science jsou založené na rozborech DNA v kostech koní nalezených mezi pozůstatky tzv. botajské kultury v dnešním Kazachstánu. Botajská kultura byla první, u které máme dostatečně přesvědčivé důkazy o domestikaci koní, a to z doby zhruba před 5 500 lety. Na jejích nalezištích byly objeveny pozůstatky koní, kteří měli štíhlejší některé kosti a podobali se víc dnešním koním než těm divokým. Na předstoličkách koní se dále objevuji stopy poškození, které bylo s vysokou pravděpodobností způsobeno udidlem.

Nejdůležitější ovšem je, že na místě se našly důkazy o zpracování koňského mléka. Dojení divokých koní si lze představit jen těžko, a tak zbývá logická úvaha, že v botajské kultuře už se koně stali domácími zvířaty. Navíc ještě matematické modely evoluce koňské DNA naznačují, že dnešní domestikovaní koně se skutečně šířili do světa právě ze Středni Asie. (K tomu trochu stranou dodejme, že modelování genetické minulosti dnešních koní je ošidné, protože koňskou DNA člověk přeměnil šlechtěním natolik, že postupy vyvinuté pro určování chodu evoluce u běžných druhů v tomto případě nelze použít.)

Vyzbrojeni těmito poznatky, vědci v posledních letech odhadovali, že botajská kultura byla místem, kde došlo k domestikaci koně (možná ne jediné) a botajští koně byli předky minimálně části dnes domestikovaných zvířat. Přesně to si myslel prý i francouzský paleontolog Ludovic Orlando, jeden z hlavních autorů nové studie, když se před několika lety pustil do hledání pro analýzu vhodně koňské DNA z dob botajské kultury.

Evoluční strom koní podle výsledků zveřejněných v únoru 2018 v časopise Science. „Botajští“ koně a koně Převalského jsou zřejmě na jiné vývojové větvi než dnešní i historická plemena domestikovaných (Domestic-Ancient, Domestic-A, Domestic-B).

Orlandův tým pracoval s materiálem z 5 500 let staré ohrady pro chov koní v severním Kazachstánu. Šlo o kolovou hradbu z kmenů zaražených do země, kolem které se našly kosterní pozůstatky řady zvířat. (Ta se tehdy nechovala jen na mléko, ale samozřejmě také kvůli masu.) Před deseti dvaceti lety, by vědcům asi nezbylo nic jiného, než se jen pokusit kosti ohledat a pokusit se na nich nalézt tvarové či jiné podobnosti s dnešními druhy zvířat. Ale dnes už existují dostatečně dobré a levné postupy na získávání a sekvenování i nepatrných stop DNA z takto starého materiálu.

Autoři tak nakonec měli dostatečně kvalitní vzorky z DNA 20 zvířat, které posléze porovnali s DNA dnešních koní, známou DNA jejich dávných předků (nejstarší byla stará 40 tisíc let) a DNA koní Převalského. Překvapivý výsledek ukázal, že dnešní domestikovaní koně se od těch botajských poměrně výrazně liší. Na rozdíl právě od koní Převalského, kteří evidentně jsou potomky botajských koní. Což mimo jiné znamená, že poslední „divoký druh koně“, jak se o koni Převalského mluvilo, právě z biologického hlediska přestal existovat, a na Zemi v tuto chvíli už se vyskytují pouze potomci koní, které člověk už minimálně jednou domestikoval.

Kde a kdo si tedy poprvé ochočil koně, a způsobil tak jednu z prvních „technologických“ revolucí v celé řadě oborů od vojenství přes dopravu až po zemědělství? Mimochodem revoluci, která výrazně ovlivnila DNA dnešních Evropanů v důsledku zřejmě téměř ryze mužské invaze koní využívajících příslušníků tzv. jámové kultury zhruba před pět tisíci lety.

Nová práce bohužel příliš uspokojivých odpovědí v tomto směru nedává, jen přesvědčivě boří starší (byť vlastně ne moc staré) představy. Jak totiž říkají sami její autoři, možností, jak genetické údaje vysvětlit, je více.

Domestikovaní koně z botajské kultury v sobě podle genetiků nesli mimo jiné i gen pro barevnou variantu bílé srsti s černými proužky.

Botajská kultura sice mohla uspět v domestikaci koně, ale nakonec prohrát v boji s jinými konkurenty. Nebo se mohla rozšířit, ale natolik nedbala na „čistotu“ původu svých koní, že ti opakovaným křížením s dalšími divokými druhy koní nakonec přišli o většinu své charakteristické DNA. V tom případě by dnešní koně byli velmi pestrá „pouliční směska“ různých druhů.

Jak určit, který - či zda vůbec některý - z těchto scénářů je blízko pravdě? Dalším důležitým krokem by mělo být další mapování osudu koní a jejich chovatelů ve stoletích a tisíciletích následujících po domestikaci koní v botajské kultuře. Zatím například citelně chybí DNA vzorky - a to jak koní, tak do jisté míry i jejich jezdců - ze stejné oblasti před čtyřmi až pěti tisíci lety.

Autoři nové práce naznačili, že nějaké důkazy už se jim získat podařilo, ale více zatím odmítají říci. Musíme si prý počkat na další publikaci, řekli pouze reportérce časopisu Science.