Nedávný rozhovor iDNES.cz s polsko-britským sociologem Zygmuntem Baumanem o strachu z migrace a velkých změnách v současné společnosti se do velké míry soustředil na odvěký spor svobody s bezpečím v dnešním globalizovaném světě plném nejistot a změn. Čím víc jsou totiž lidé svobodní, tím menší mají míru bezpečí. A naopak, zajištění co nejvyšší bezpečnosti obvykle míře svobody ve společnosti příliš neprospívá.
Svár svobody s bezpečím se v demokracii má řešit kontinuální diskuzí, hledáním kompromisu. Problém nastává, když se taková debata nemá od čeho odrazit, protože jejím účastníkům chybí kontext, v němž by se mohla realizovat. Dokud totiž lidé mají kontext, ať už tvořený znalostmi či idejemi, může být debata vzájemně obohacující. Pokud tomu tak ale není, lidské bytosti jen bezcílně oscilují kdesi na ose mezi bezduchou zábavou a iracionálním strachem. Ne nadarmo přišel Západ po konzumním způsobu života s termínem války proti terorismu. Na jedné straně se tak dnes může člověk takřka bez nadsázky ubavit k smrti a na druhé se smrtí nechat orwellovsky strašit.
Přijde mi, že lidem dnes často chybí penzum základních znalostí a hodnot, na které by mohli své názory a myšlenky „zavěšovat“. Vždyť co jiného je kontext než síť „hodnotově zavěšených“ a vzájemně protkaných myšlenek? Z rozhovoru s Baumanem zmiňovaného v úvodu vyplývá, že on vlastní kontext má. I proto má dané interview takovou hloubku a jeho odpovědi vnitřní soudržnost, byť vzniklo „na první dobrou“ na okraj konference, které se v Praze slavný sociolog zúčastnil.
Se Zykmuntem Baumannem jsme mluvili na konci srpna:
26. srpna 2015 |
Svět bez paměti
Pro chápání našeho světa nám kolikrát nechybí jen kontext, ale i paměť. Pak na nás události kolem nás působí dojmem, že jsou prostě dané. Jsme dnes ještě vůbec schopni dohlédnout, že na počátku současné uprchlické vlny stálo z valné části arabské jaro? Jak vzdálené se nám tehdejší revoluce a převraty zdají... Přitom jde jen o časovou „propast“ několika málo let. Paměť nám umožňuje perspektivu. Díky ní jsme schopni jednat adekvátně a stavět na díle předchozích generací. Není náhodou, že „Islámský stát“ (IS) si to velmi dobře uvědomuje a systematicky proto doslova vymazává z povrchu zemského muzea, historické monumenty a etnické a náboženské menšiny.
Vymývání mozků jde totiž lépe, když jej nenarušuje duch minulosti či genius loci. Chrámy zničené bojovníky IS v Palmýře stály tisíce let navzdory všem muslimským státním útvarům a bojům, které v historii regionu zanechaly svůj otisk. To je ale obraz islámu, který se IS do krámu nehodí. On potřebuje mediálně vděčnou konfrontaci a spektakulární destrukci nehledící na historický kontext a nuance. Je paradoxně pozitivní, že média jsou už blízkovýchodními válkami natolik přesycena, že destrukce palmýrských chrámů zanechala relativně malý mediální obtisk a toto brutální „přeřvávání“ konkurenční mediální agendy již tedy IS tolik nevyšlo. Je to ale i důkaz naší hodnotové otupělosti, protože Západ neudělal pro záchranu tohoto unikátního antického dědictví zapsaného na seznamu UNESCO reálně vůbec nic.
Nesnáze stárnutí k moudrosti
Aby člověk načerpal kontext, potřebuje čas, a aby mohl srovnávat, jak se svět proměnil, musí mít něco odžito. Sociolog Bauman již také není nejmladší a měl bezesporu velmi pohnutý život. Ale rychlé staccato statusů na sociálních sítích a titulků článků v médiích něčemu takovému dnes sveřepě brání. Dospět v takovémto světě je možná těžší než dříve, bez ohledu na to, jak dlouho v něm žijete. Efemérními informacemi a popkulturou otupělé „děti modernity“ však sotva kdy získají nad svými životy kontrolu. V tomto světě se jen těžko „stárne k moudrosti“ a pro mladé není kvůli své nepřehlednosti a nejistotám o nic přívětivější. Znalost kontextu a uchování paměti přitom vedou ke schopnosti odstupu a perspektivy. Snažme se jich proto nevzdat.
