Jak lidé stárnou, umírá jich čím dále více. Ale pro hydry - malé ve vodě žijící žahavce patřící mezi nezmary - tohle banální pozorování neplatí. Když hydry zavřete do akvária, budou odumírat pravidelným tempem. Zdá se, že nestárnou, a ještě po 1 400 letech by v akváriu mohlo žít pět procent původně nasazených malých tvorečků.
Nesmrtelnost?Někteří vědci naopak věří, že se dočkají nesmrtelnosti V případě, že se potvrdí utopistické předpovědi futuristů o singularitě, budou prý lidé moci nahrát svůj mozek do počítače a překonat dosavadní limity. |
Samozřejmě je možné, že ve skutečnosti třeba po sto letech všechny pomřou na sešlost věkem - nikdo totiž tak dlouhý experiment v praxi neprovedl. Zato bezpečně víme, že kdybychom podobný experiment dělali s lidmi (třeba na opuštěném místě namísto akvária), tak určitě nemůžeme čekat, že bychom po 1 400 letech našli na živu jediného z „pokusných králíků“. Ale troufli byste si odhadnout, jak dlouho by mohli lidé vydržet nejdéle?
Nevíme, kolik byste řekli vy, ale pánové Xiao Dong, Brandon Milholland a Jan Vijg z Albert Einstein College v New Yorku by si zřejmě vsadili, že to bude maximálně 125 let, plus minus nějaký ten rok. Tito tři odborníci na genetiku totiž v časopise Nature nedávno vydali článek, ve kterém oznamují, že možná narazili v demografických údajích na „horní limit“ délky lidského života.
Průměrná délka života se ve 20. století zvyšovala především díky snížení dětské úmrtnosti. Ale ve druhé polovině 20. století už se začal projevovat i jiný trend, totiž snižování úmrtnosti u starších lidí. Všichni samozřejmě nakonec umřeme, tento výraz jen znamená, že se snížilo procento umírajících čtyřicátníků či padesátníků, a tak se jich více stalo šedesátníky či sedmdesátníky. Zároveň přibývalo (i proporcionálně i absolutně) těch, kteří žili do 100 nebo 110 let.
„Je velmi pravděpodobné, že jsme dosáhli maximálního věku. Lidé se nikdy nebudou běžně dožívat více než 115 let.“ |
Millholand, Dong a Vijg si ovšem při analýze všimli, že počet těchto velmi starých lidí neroste neustále. Zhruba kolem roku 1980 se zastavil a od té doby se nezvyšuje, byť průměrný věk dožití obecně stále roste (i ve vyspělých státech, třeba na jihu USA, se najdou výjimky, ale zatím jsou to opravdu výjimky). Od té doby se zhruba zastavil, a statisticky řečeno tak platí, že i ti nejstarší mezi námi jen zcela výjimečně překročí hranici 115 let - a za posledních zhruba třicet let takových lidí v podstatě nepřibylo.
Každoroční maximální rok hlášeného úmrtí (a) ukazuje, že až na výjimky tato maxima nepřesáhnout 115 let. Zatímco v minulosti byl trend stoupající, nyní již nestoupá. Podobný trend je i u druhé, třetí, čtvrté a páté nejvyšší hodnoty (b). Průměrný dožitý věk lidí starších 110 let se dlouhodobě pohybuje mezi 110,5 a 111,5 lety (c).
Z údajů se zdá na pohled pravděpodobné, že lidský organismus v tomto věku narazí na strop svých možností. Hranice je samozřejmě pružná (absolutní věkový rekord je 122 let), ale zdá se, že existuje.
Proč?
Autoři připouštějí, že by výsledek mohl být daný jednoduše náhodou - extrémně vysokého věku kolem 110 let se dožívá jen velmi málo lidí, takže na tyto údaje není úplně spolehnutí. Studie používá databázi několika desítek států, ve kterých po dobu sledování žily miliardy lidí, přesto se lidí starších 110 let našlo jen 600.
Trend stoupajícího očekávaného věku dožití (a), růst se ale zpomaluje u lidí nad 100 let (b), dlouhodobě pak tento růst rapidně klesá (c) a přehled za posledních sto let (d) ukazuje, ve které věkové skupině docházelo k největšímu nárůstu v čase. Zdá se, píší autoři studie, že tato křivka přestala stoupat.
Rozhodně není vyloučeno, že shodou okolností to v tuto chvíli vypadá, jako by jich nepřibývalo, a za 20 let - až přibudou nové údaje - se trend změní a věkových rekordmanů bude zase přibývat. Výkyvy jedním či druhým směrem nejsou výjimečné, když je sledovaná skupina malá. Na druhou stranu autoři práce provedli různé statistické testy a nic „podezřelého“ neobjevili. Není to absolutní důkaz, ale pravděpodobnost vysvětlení pouze náhodným výkyvem to přece jen o něco snižuje.
Vědci analyzovali data z desítek zemí včetně České republiky
Pokud by tedy nešlo jen o jeden z těch případů, kdy nás data svádí na falešnou stopu dočasným rozmarem, vysvětlení musí ležet v naší biologii. Studie je čistě statistická - biologie, kde je nutné příčiny hledat, leží mimo oblast jejího zájmu. Evoluční teorie říká, že délka života organismu je pro evoluci od jisté chvíle v podstatě irelevantní (v evoluci mezi sebou soupeří geny, nikoliv jednotlivci, říká dnes nejuznávanější teorie britského biologa Richarda Dawkinse). U organismů, které se jako my rozmnožují sexuálně, v podstatě závisí jen na tom, aby si našly partnery, předaly své geny následující generaci a případně zvýšily naději na přežití péčí o mladé.
To znamená, že evoluce preferuje především ty geny, které zvyšují pravděpodobnost na zplození potomstva, a je jí jedno, jestli časem způsobí v organismu nějaké škody, či ho přímo přivedou předčasně do hrobu. A tak samci (nejen u lidí kratší dobu žijící pohlaví) nesou mimo jiné geny, které zvyšují šanci v boji s dalšími samci, ale mohou třeba zvyšovat v důsledku náchylnost k určitým druhům rakoviny či odvahu riskovat život - a to i nesmyslně.
Dlouhověkost tedy nedává z hlediska přírody žádný velký smysl, a nemá tedy smysl, aby se vyvíjely znaky, které by ji podporovaly. To je zřejmě ten důvod, proč naše orgány jako třeba srdce, ledviny a další fungují se zvyšujícím se stářím stále hůře (s nižší účinností), až nakonec i v tom nejlepším případě nefungují dost dobře na to, abychom mohli žít déle.
V roce 2015 zemřela Japonka Misao Okawaová, tehdy zřejmě nejstarší žena světa. Bylo jí 117 let:
1. dubna 2015 |
Půjde to dál?
Z předchozích řádek je asi jasné, že existence nějaké maximální možné délky života je obecně přijímaná a uznávaná, byť málokdo se zabýval tím, kde přesně by mohla ležet. Zato si ovšem můžeme říci, že s rozvojem biologie v posledních letech a desetiletích čím dál lépe poznáváme, co přesně ji určuje a jak bychom ji mohli posunout dále.
Aby bylo zcela jasno: o stárnutí se toho velmi mnoho neví. Je to evidentně hodně komplikovaný proces, který nemá žádnou jednu jednoduchou příčinu (bohužel neexistují žádné „geny stáří“, které by stačilo jen vymazat z DNA...). Ale objevují se zajímavé náznaky toho, že do jisté míry bychom přece jen výkonnost našeho organismu ovlivnit mohli.
Například se zdá, že krev mladších zvířat zlepšuje tělesný stav starších zvířat, což je výsledek, který už povzbudil i v současnosti probíhající experiment na lidech. Snad ještě zajímavější (protože jde více k jádru věci) byl jiný pokus, ve kterém biologové dokázali těla myší ve vyšším věku zbavit velké části zestárlých buněk (geneticky je upravili tak, aby jejich buňky při překročení jistého prahu stárnutí spáchaly „řízenou sebevraždu“), a tím jim poměrně výrazně prodloužili život. Medián délky dožití stoupl o 25 procent. (Medián je statistická hodnota, která rozděluje soubor přesně na polovinu - tedy polovina čísel leží nad ní, druhá polovina pod ní. Což není totéž jako průměr, jak je asi jasné.)
Nikdo samozřejmě nemůže říci, že by „lék na stárnutí“ byl na dohled, že bychom věděli, jak na něj. Ale některé směry dalšího postupu se rýsují. A je poměrně potěšitelné, že v poslední době se větší pozornost věnuje otázce zlepšení života ve stáří než jeho protahování bez ohledu na kvalitu. „Nejdůležitější je prodlužovat délku období, kdy je člověk aktivní a zdravý, ne jen prodlužovat délku života,“ myslí si Vijg. Je samozřejmě otázka, zda se takových výsledků dočkáme. Jak připomínají Millholand, Dong a Vijg, času není neomezeně.
Aktualizace: Do článku jsme doplnili vysvětlení metodiky a grafy.
