Psi a kočky jsou s přehledem nejpopulárnější mazlíčci a obě zvířata existují v soužití s lidmi po tisíce let. Podoba jejich vztahu k člověku je ovšem markantně odlišná: zatímco u psa člověk čeká, že když zvolá jeho jméno, pes okamžitě zareaguje a přiběhne, u kočky se nic takového předpokládat nedá. Co je však příčinou toho, že jsou reakce obou mazlíčků tak odlišné; co stojí za častým nezájmem koček? Dokážou vůbec kočky rozeznat vlastní jméno od jiných slov? To dosud nebylo jasné.
Zde je další rozdíl mezi oběma živočichy: ohledně psů je vědeckých výzkumů celá řada, včetně těch o jejich komunikaci s lidmi a reakcích na různé hlasové podněty. U koček je výzkum o poznání chudší. Ačkoliv je pochopitelně o zkoumání kočičí inteligence zájem – kdyby už jenom kvůli tomu, aby konečně někdo rozsoudil, zda jsou chytřejší nebo hloupější než psi – veškeré snahy o proniknutí do kočičí mysli narážejí na značnou komplikaci.
Kočky nespolupracují, ale rozumí
Důvod nikoho nepřekvapí – kočky prostě o vědecké experimenty nejeví zájem a s vědci na rozdíl od snaživých psů vůbec nespolupracují. Když majitelé přinesou své mazlíčky do laboratoře, většina koček panikaří, a i ty, co jsou klidnější, se vůbec nesnaží: chodí na druhou stranu, než by měly atd.
I v případě, že výzkumníci přišli za kočkami domů, nebyla spolupráce o mnoho lepší. Vědci se tak musí snažit na kočky vyzrát a jejich nespolupráci obcházet.
Pro zjištění toho, jestli kočky „rozumí“ svým jménům, proto zkusil japonský tým jiný přístup. Zkoumaným kočkám jejich majitel nebo výzkumník přehrál ze skrytého reproduktoru postupně pět slov s patnáctisekundovými odstupy, přičemž až to poslední z nich bylo jméno cílené kočky. Zkoumáno přitom bylo, zda kočka na své jméno zareaguje jinak než na ta předchozí nesouvisející, která však měla stejnou délku a intonaci.
V každém případě byla slova nahrána na diktafon a vyslovena se stejnou dikcí, aby nemohlo dojít i k nevědomému zkreslení. Reakce koček byly nafilmovány, „zamíchány“ a poté popsány výzkumníky, kteří nevěděli, jaký zvuk je na daném videu kočce přehráván.
Větší množství slov bylo důležité, aby došlo k „habituaci“ (navyknutí) zvířete – na první slovo často zareaguje, protože je to nový podnět, u těch dalších ovšem dojde k vymizení reakce. Pokud se znovu objeví po závěrečném vyslovení jména, je zřejmé, že je pro kočku něčím významné či odlišné.
Výsledky přesně toto ukázaly (PDF), kočky opravdu na své jméno reagovaly, byť jen takovým typicky kočičím způsobem: letmým pohybem hlavy nebo uší. Důležité však je, že reakce byla přítomna, ať už jméno vyslovil majitel nebo kočce neznámý člověk.
Zřejmě tak šlo o vnímání slova jako takového, nikoliv o reakci na známý hlas nebo jiný neverbální či paraverbální aspekt. „Došli jsme k závěru, že kočky dovedou rozlišovat obsah lidských hlasových projevů na základě fonémických rozdílů,“ shrnují svůj výzkum vědci.
Svou práci publikovali vědci v časopise Nature Scientific Reports; tento open-access časopis si klade za cíl publikovat vědecké práce, které splňují vysoké nároky na vědeckou metodu, „ze všech oblastí přírodních a klinických věd“ bez ohledu na reálný dopad zkoumaného: „Editoři rozhodují, zda je studie vědecky validní, neříkají nic o tom, zda jde o významné nebo inovativní studiie.“
Proč se vůbec obtěžovat se jmény?
Jelikož se jednalo o sérii experimentů, je k dispozici i několik dalších upřesňujících zjištění. Například kočky v domácnostech, kde jich bylo více, dovedly své jméno rozlišit od jmen ostatních mazlíčků. Zajímavé je, že u koček z „kočičích kaváren“ tato rozlišovací schopnosti chyběla, od jiných jmen to své nerozeznaly, ale od nesouvisejících slov ano. Zde je možné, že za odlišnostmi stojí jiná interakce návštěvníků s kočkami, kteří mohou jména spíše poplést nebo jsou méně konzistentní s „odměňujícím chováním“ po jejich vyslovení.
To je totiž jedna z teorií, proč je vůbec jméno pro kočku důležité – často po jeho vyslovení následují pozitivní podněty jako krmení nebo hlazení. Autoři studie zde upozorňují, že z jejich výzkumu se nedá vyvodit, zda kočky vnímají jméno jako označení vlastní identity, nebo jen jako signál, že se blíží něco pro ně důležitého.
Ať už je to jakkoliv, zdá se, že kočky nám opravdu rozumí, když na ně voláme. To, že na to často nereagují, je zkrátka jen proto, že nemají zájem. Stejně jako zjevně nemají zájem pomáhat s výzkumem vlastní inteligence.
Aktualizace: Do článku jsme doplnili podrobnosti o metodice a informace o vědeckém časopise, kde byla studie publikována.
