Městečko Kilianstädten nedaleko Frankfurtu se nezdá být téměř ničím zajímavé. Člověk by až měl podezření, že nejzajímavější událost se odehrála někdy mezi 9. a 13. století, kdy se jeho původní jméno Stetin změnilo do stávající podoby. Že minulost byla o mnoho barvitější a někdy ošklivější, ukázal však objev, který tu učinili náhodou stavaři v roce 2006. Odkryli lidské kosti, které se později ukázaly být součástí hromadného hrobu, ve kterém leželo 26 osob.
Hrob je starý zhruba sedm tisíc let, pochází tedy z éry prvních evropských zemědělců. Nezdá se, že by si s ním někdo dal velkou práci. Kostry nebyly vůbec dobře zachovalé, šlo spíše o změť pomíchaných kosterních pozůstatků, píší autoři objevu v popisu, který vydal letos na konci srpna odborný časopis PNAS. Rekonstrukce koster tedy byla časově náročná a nemusí být bezchybná, ale podle analýz tvořili polovinu mrtvých dospělí, druhou polovinu pak děti, a to hlavně malé děti do šesti let. Nejmladší dokonce jenom šest měsíců. Chyběli adolescenti a ve skupině byly také jen dvě dospělé ženy, obě navíc zřejmě starší 40 let. Což by mohlo znamenat, že mladé ženy a dívky útočníci odvedli.
V hrobě chyběla také zjevná pohřební výbava, i když v něm byly střepy keramiky a dalších předmětů běžné výbavy. Archeologové, kteří hrob zkoumali, jsou celkem pevně přesvědčení, že jde jen o zbytky a odpad typický pro lidská sídla. Na druhou stranou pohřební zvyklosti byly a jsou velmi různorodé, takže nevíme, zda a jakou výbavu v hrobech čekat.
Na lebkách i dalších kostech jsou patrné pozůstatky poranění, které vypadají jako rány teslicí (to je sekyra s plochou čepelí, která se tak trochu podobá motyce a byla typickým nástrojem té doby, více viz Wikipedie). U dvou kostí se také našly hroty šípů, které nejspíše byly v době smrti v těle oběti.
Nejpodivnějším a také nejděsivějším detailem bylo zmrzačení obětí na dolních končetinách. Z nějakého důvodu byla více než polovina v hrobě nalezených holenních kostí rozdrcena. Není jasné, kdy tato zranění vznikla, rozhodně to nebylo dlouho před smrtí, protože na nich nejsou žádné známky hojení. Nabízí se možnost, že šlo o mučení, či způsob, jak agresoři dokazovali ještě živým obětem svou nadřazenost a omezili jejich pohyblivost. Obojí je možné, verzi s mučením snad činí trochu méně pravděpodobnou fakt, že to obvykle probíhá na těch částech těla, kde máme nejvíce nervových zakončení, tedy třeba rukou, hlavě či genitáliích. Objevily se i spekulace, že mohlo jít o pokus, jak magicky zabránit duchům obětí, aby dostihli útočníky (více archeolog Lawrence Keeley pro Science), ale jde samozřejmě jen o dohad.
To vše samozřejmě není stoprocentní důkaz, že v místě došlo k řízenému masakru, ale náznaky jsou poměrně průkazné a přesvědčivé. Nezdá se, že by je bylo v silách oponentů zcela přesvědčivě vyvrátit a Schöneck-Kilianstädten (Schöneck je okres) se stane dalším z několika mála příkladů temnějších stránek dávné evropské historie.
Proč?
Co se týče příčin této události, tak to se samozřejmě pohybujeme už zcela v rovině spekulací. Neolitická kultura s lineární keramikou, ke které mrtví (a zřejmě i předpokládaní útočníci) patřili, je sice poměrně dobře poznaná, ale přesto o ní celou řadu věcí nevíme. Podle mapování hmotných pozůstatků z nalezišť se například zdá, že naleziště nazývané Schöneck-Kilianstädten leží zhruba na pomezí dvou velkých okruhů v rámci této kultury. Podle rozšíření některých předmětů se zdá, že mezi nimi ležela nějaká hranice, přes kterou neprobíhal zdaleka tak intenzivní obchod jako „vnitrostátně“. Nabízí se tedy možnost, že šlo o přeshraniční nájezd.
Stejně tak ale je možné, že šlo buď o vyřizování účtů v rámci skupiny – mrtví mohli být třeba jednoduše příliš bohatí nebo naopak chudí, na jejichž majetek, ženy či půdu si udělal zálusk někdo mocnější. Nebo šlo o důsledek nějaké větší krize ve společnosti. Jak jsme již naznačili, ze zhruba stejného období známé několik dalších podobných nálezů, z nichž nejznámější jsou hroby u německého Talheimu či v Schletz-Asparnu v Rakousku (kde možná leží až 300 obětí, odkryto bylo cca 70). Ve všech případech jsou na řadě kostí patrné stopy násilí a statisticky poměrně malé zastoupení mladých žen mezi mrtvými.
Všechny pocházej podle všeho z poměrně krátkého období na konci éry kultury lineární keramiky. Zdá se – byť je to těžké doložit zcela spolehlivě – že ve stejné době také došlo k nárůstu počtu opevněných sídel. Těch, a koneckonců i masových hrobů, přitom z předchozích let známe poměrně málo. Vnucuje se tak představa, že do té doby poměrně stabilní společenský pořádek se výrazně změnil či přímo zhroutil.
Podle charakteru zranění či absence dokladů o přítomnosti jiných kultur se zdá, že se vzájemně zabíjeli lidé, kteří z našeho vzdáleného pohledu patřili ke stejné skupině. S největší pravděpodobností bylo ve hře několik faktorů. Možná spolu začaly různé skupiny soupeřit o stále vzácnější půdu, možná se zhroutila nějaká politická struktura, která zaručovala jistou míru bezpečnosti, možná přišlo delší období sucha. Kdo ví. Archeologové sice někdy říkají, že jejich práce je odkrývat pod zemí ukryté příběhy, ale jde spíše jen o střípky. Nejednoznačné, inspirativní, zajímavé a někdy také děsivé.
