Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu

Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu | foto: NIH

Vyšší lidé trpí častěji řadou rakovin. Důvod je zřejmě zcela triviální

  • 65
Pravděpodobnost vzniku rakoviny je větší u lidí vyššího vzrůstu. A to zřejmě proto, že mají v těle více buněk, naznačuje nová studie.

I když se dnes budeme bavit především o rakovině u lidí, začneme u hlodavců. U lidí i u myší jsou totiž rakoviny zhruba stejně časté, což na první pohled nedává příliš smysl. Nejlepší vysvětlení vzniku rakoviny předpokládá, že jde o souhru několika různých chyb v buňce, kvůli kterým se odstaví „brzdy“ držící její schopnost množení v rámci potřeb organismu. Logicky by se tak zdálo, že čím větší skupina buněk, tím spíše se některá z nich „porouchá“ a rakovina se rozjede.

Myši a lidé přitom mají radikálně odlišný počet buněk. Proč je tedy u nich výskyt rakoviny podobný? Biologové, kteří se nad touto otázkou zamýšleli, dospěli k logickému a pokusy podloženému závěru, že rozdíl je ve sklonům k rakovině. Při experimentech se skutečně ukázalo, že ochranné mechanismy myších buněk jsou méně propracované a rakovina se v nich tedy rozšíří rychleji než v buňkách lidských.

Z tohoto vysvětlení však vyplývá, že u různých lidí by měl být rozdíl pozorovatelný. Lidé totiž mívají odlišný počet buněk, protože buňky nemohou růst donekonečna. Neměly by dost velký povrch na to, aby jím vstřebaly dostatek živin a mohly normálně fungovat. Především vyšší lidé tedy mají více buněk než lidé menší. (U hmotnosti tak přímá souvislost není, protože počet tukových buněk, tzv. adipocytů, se v dospělosti zřejmě příliš nemění. Zrovna ty malý poměr objemu a povrchu neomezuje tolik jako metabolicky aktivnější buňky.)

Několik studií objevilo podobnou závislost: například kontrola zdravotních záznamů několika milionů Švédů ukázala, že vyšší lidé skutečně mívají častěji rakovinu kůže a prsu. Výsledkem je, že s deseti centimetry tělesné výšky navíc roste relativní riziko rakoviny přibližně o desetinu (tedy například z 1 % na 1,1 %). U různých typů se toto číslo poněkud liší, obecně platí, že je to spíše zajímavost než něco, co by nás mělo budit po nocích.

Nicméně, podobné sledovací studie mají tu nevýhodu, že nemohou nikdy dát zcela jasnou a jednoznačnou odpověď. Odborníci nad výsledky debatují, zda je to skutečně důsledkem výšky (potažmo počtu buněk), nebo zda nemohou hrát větší roli jiné faktory související s výškou jen nepřímo. Spekuluje se například, jestli větší roli nemůže hrát počet buněčných dělení, při kterých může k „poruchám“ buněk docházet relativně často. V této představě hraje větší roli nárůst objemu jen některých, rychle se dělících tkání. U těch „pomalejších“ by mohl být vliv zanedbatelný, spekulovali její autoři a zastánci. 

Leonard Nunney z Kalifornské univerzity se rozhodl, že se pokusí najít tak dobré vysvětlení, jak mu jen statistika dovolí (ne všechny vlivy se totiž dají opravdu jasně rozlišit). Upravil si dnes používané statistické modely výskytu rakoviny v populaci tak, aby braly v úvahu přímý vliv tělesné výšky - tedy aby obsahovaly počet buněk v těle pacienta odvozený právě od výšky. Výsledky, které z modelu vyšly, porovnal se zdravotními záznamy skutečných pacientů. Výsledky práce zveřejnil v časopise britské Královské společnosti a vyplývá z nich, že výška zřejmě hraje nezanedbatelnou roli.

Její vliv je totiž možné pozorovat napříč celou škálou různých typů zhoubného bujení: statistickou souvislost Nunney mezi výškou pacientů a výskytem zhoubného bujení objevil u 18 ze 23 zkoumaných typů rakoviny. Na horním konci škály je rakovina štítné žlázy, u které by každých deset centimetrů výšky navíc mělo zvyšovat riziko jejího objevení zhruba 1,3 až 1,5krát - ale pouze u žen, u mužů byl pozorovaný vliv nižší (cca 1,1-1,3krát vyšší riziko na každých 10 cm výšky). Poněkud méně výrazný byl vliv výšky na výskyt rakoviny kůže.

Nárůst rizika vzniku rakoviny v souvislosti s tělesnou výškou podle práce Leonarda Nunney. Na svislé ose jsou jednotlivé typy rakoviny, na vodorovné pak nárůst relativní míry rizika (tedy násobek původního rizika) při zvýšení tělesné výšky o 10 cm.

U většiny typů zhoubného bujení se nárůst rizika pohyboval kolem empiricky naměřené hodnoty 1,1 na 10 centimetrů výšky navíc. Ovšem u rakoviny jícnu, žaludku či tlustého střeva v podstatě žádný vliv tělesné výšky vidět nebyl. Nunney spekuluje, že v jejich případě jiné, především vnější vlivy (například strava) hrají tak velkou roli, že vliv výšky půjde statisticky jen těžko prokázat.

Nadprůměrně vysoké tato zpráva asi těžko potěší, ale nutno dodat, že nárůst rizika daný výškou není tím hlavním, co o rakovině rozhoduje. Vliv různých vlivů na její výskyt dnes sice není zcela jasně rozklíčovaný.

Ovšem i tak už máme jasně doloženo, že řada vlivů je mnohem silnějších. Když pomineme kouření, je to třeba strava (tučná strava zvyšuje riziko výskytu o desítky procent), pravidelný pohyb (ten výrazně snižuje riziko výskytu některých rakovin) a samozřejmě vlivy z vnějšího prostředí (a to nejen znečištění, ale i viry, bakterie).