Od 20. ledna do 21. května letošního roku probíhal na ondřejovské hvězdárně malý experiment. Vedl ho polský astronom a nadšený fotograf Maciej Zapiór. Vzal si k němu prázdnou (to je dost důležité) plechovku od piva, černou neprůhlednou izolační pásku a list fotografického papíru. Za pomoci pilky, zmíněné pásky, špendlíku a kousku alobalu vyrobil dírkovou komoru a vložil do ní fotografický papír. Pak ji zavěsil na vhodné místo, dírku namířil k jihu a obrnil se trpělivostí.
Před kamerou se na pozadí kopule chránící astronomický dalekohled odehrávala čtyři měsíce show sluneční pouti oblohou, která na filmu zůstala den po dni zaznamenána. A to dokonce nejen za jasného počasí, ale jsme schopni jeho „temnou“ dráhu identifikovat i „mezi řádky“ jasných dní. Snímek se stal „Astronomickou fotografií měsíce“ za červen 2016, který tradičně pořádá Česká astronomická společnost.
Novinka s dlouhou tradicí
Použitý postup není v základu nijak nový, ale má v sobě netradiční prvky. Vytváření obrazu při průchodu světla malým otvorem popsal řecký filosof Aristoteles (384-322 př. n. l.). Pozoroval částečné zatmění Slunce a jeho obrazy na zemi, vytvořené „dírkami“ mezi listy v koruně stromu. Principem dírkové komory se pak zabýval například i Leonardo da Vinci.
I když je princip znám minimálně dva a půl tisíce let, myšlenka pořídit solarograf, tedy dlouhodobý obraz cesty Slunce oblohou, pochází teprve z roku 2001. Tehdy byla tato „fotografická“ metoda prezentována v Polsku na mezinárodním workshopu Profile 2002. Metody se poté „ujala“ finská umělkyně Tarja Tryggová, která ji dále zdokonalovala. Realizovala několik projektů a kampaní a přispěla tak k rozšíření této „jednoduché“ fotografické metody po celém světě.
Sama solarografie má několik specifických, ba dokonce těžko uvěřitelných vlastností. Nejenom že se použitý fotografický papír v plechovkové dírkové komoře nezničí vlhkem. Díky slabému osvitu za dobu třeba půl roku také nezčerná, a dokonce, byť se používá papír černobílý, vytvoří stopy Slunce i v popředí se nacházejících objektů v různých barvách. Ty ovšem nejsou reálné, barevné podání se liší jednak díky druhu použitého materiálu, jednak délkou expozice a dalšími, ne vždy jasnými faktory.
Ještě jedna věc je na solarografii zajímavá. Vzhledem k tomu, že fotografové těchto solarografů exponovaný fotografický papír v naprosté většině neustalují, na světle tyto obrazy velmi rychle zčernají a zničí se. Ustalovací proces sice „samodestrukci“ obrazu zastaví, ovšem vnáší do něho často změnu tonality a kontrastu. Proto autoři snímek rychle v dostatečné kvalitě naskenují a další úpravy pak provádějí za pomoci grafických programů. Základní úpravou je inverze barev - na originále jsou tedy tmavé a světlé oblasti obráceně.
Text využívá tiskové zprávy Astronomického ústavu.
