Jak si udělat dinosauraTento text je čtvrtým a závěrečným dílem miniseriálu, který se s odstupem zhruba čtvrt století vrací k dílům, jenž v 90. letech vzbudila novou vlnu zájmu o paleontologii. Konkrétně se věnuje otázce, co nám i přes ohromný pokrok posledních let vlastně ještě chybí k tomu, abychom mohli oživit dinosaura způsobem popsaným v díle Michaela Crichtona. První část, která pojednává o potížích se zachováním DNA z druhohor až do dnešních dob, najdete zde. Druhý díl je o obtížnosti rekonstrukce staré dinosauří DNA z možných nálezů a najdete ho na této stránce. Třetí díl se věnuje potížím s „přípravou“ vhodného vejce a péče o něj. |
Než přejdeme k dnešní hlavní otázce, tedy jak vychovat dinosaura, zopakujme to, co jsme psali v předchozích třech dílech našeho miniseriálu: přivést za pomoci genetického inženýrství k životu druhohorního neptačího dinosaura je dnes prakticky nemožné. Na druhou stranu nemůžeme vyloučit předpoklad, že ve vzdálené budoucnosti to uskutečnitelné bude. Co tedy udělat, když se vám vylíhne dinosaurus?
Nejprve vyřešme otázku, která napadne dítě v nás: můžeme si ho pohladit? Nebo bude lepší držet si ho od těla? Vylíhnutá mláďata krokodýlů a aligátorů jsou již vybavena sadou ostrých zoubků a schopností zakousnout se do všeho, co odpovídá jejich loveckým možnostem. Je pravděpodobné, že to samé platilo i pro většinu dravých teropodů, proto by bylo nerozumné hrát si s nimi, jak to bylo vylíčeno v románovém Jurském parku. Ostatně dokud se dinosaurus nevylíhne, nevíte s jistotou, jaký druh ve vejci vlastně máte. Mohlo jít o dinosaura disponujícího jedovými žlázami nebo jinými neznámými biologickými zbraněmi? Ačkoliv u novorozených mláďat obvykle nebývají tyto užitečné lovecké „pomůcky“ dobře vyvinuté, jistotu, že nebude nebezpečný, rozhodně nemáte.
Co může a musí chytit
Rozhodně větším problémem než bezpečnost zvědavých návštěv laboratoře bude přežití malého dinosaurka. O šiřitelích nemocí v době druhohor máme jen velmi kusé informace a je jasné, že plně zrekonstruovat jurský nebo křídový ekosystém až po posledního komára, bičenku nebo obří blechu je zhola nemožné, takže se mládě setká s jiným světem, než na jaký je jeho genom připravený. A s úplně jinými patogeny a nemocemi, než které existovaly v „jeho“ době.
Můžete dinosaura držet v relativně sterilním a čistém prostředí, ale nikoliv zcela bezpečném a mimo kontakt s venkovním světem. Některé mikroorganismy v našem těle jsou samozřejmě nezbytné pro správné fungování například trávení, takže je skutečně nesmysl přemýšlet o nadměrné sterilizaci prostředí (byť přenašeče typicky plazích nebo ptačích chorob se budete určitě snažit držet na uzdě).
To znamená, že vaše nesmírně drahé a s velkou námahou oživené exempláře budou alespoň zpočátku kosit ve velkém nemoci a infekce. Minimálně zpočátku se s tím nedá mnoho dělat, ale aspoň se z každého úhynu můžete něco dozvědět. Je eticky problematické takto si zahrávat s životy tisícovek tvorů, ale to ostatně děláme s drůbeží a jinými užitkovými zvířaty neustále (ne že by nás to ospravedlňovalo, jen říkáme, že existuje precedens, a tak zábrany budou menší). Pokud si nový dinosaurus má vybudovat plně funkční imunitní systém, patogenům je tak jako tak musíte vystavit. To bude ostatně nevyhnutelné i proto, že samotní genetici a další pracovníci v laboratořích jsou přenašeči obrovského množství různých bakterií, prvoků a dalších organismů, které se na potenciálního dinosaurka mohou snadno přenést.
Mají co jíst?
Dalším problémem je samozřejmě krmení. V první řadě je třeba identifikovat, o jakého dinosaura se jedná a jaké budou jeho pravděpodobné potravní návyky. Pokud jde o býložravce, je potřeba podávat dobře stravitelné rostliny bez jedovatých složek nebo špatně stravitelných částí, případné jakousi rozmělněnou rostlinnou hmotu. Draví dinosauři budou zase vyžadovat masitou stravu, ale je otázkou, zda upřednostňují natrávené jídlo, nebo třeba živou kořist, kterou si sami mohou chytit (počínaje cvrčky až po myši, případně i větší tvory). Některé bude možná potřeba krmit s rukavicí podobnou hlavě jejich matky, podobně jako je tomu u mláďat některých dnešních ptáků.
Nevyhnutelně budete muset postupovat metodou pokusu a omylu. Obava, že si býložraví dinosauři nezvyknou na současné rostliny, je mimochodem nejspíš přehnaná. Pokud nepůjde o toxické druhy, většina sauropodů a ptakopánvých dinosaurů by se nejspíš dokázala adaptovat (přinejmenším na příbuzné těch druhů, které byly hojné v druhohorách, například na cykasy nebo jinany). V rámci péče o zdraví dinosaurů bude při krmení nezbytné dodržovat běžné základy hygienického přístupu, udržovat vše maximálně čisté a používat vždy jen čerstvé a kvalitní suroviny.
Postupně bude nezbytné přijít na to, které vitaminy a další důležité látky potřebujete dinosaurům do potravy přidávat, které kmeny virů pro ně mohou být nebezpečné a které choroby jsou skutečně vážné a je třeba je přednostně řešit prevencí a posléze případnou léčbou. Samozřejmě budete zkoumat krev, dýchání, trávení, celkový metabolismus, kvalitu zubů, reakce a další okolnosti anatomie a fyziologie, abyste byli lépe vybaveni pro boj s možnými nemocemi. Ale ani tak nemůžete s jistotou zajistit znovuvytvořeným dinosaurům dlouhý a zdravý život. Jako bezohledný miliardář John Hammond můžete jen doufat, že nezahynou příliš brzy, aniž by vám stihli vydělat dost peněz. Podobní tvorové by ovšem měli samozřejmě také obrovskou hodnotu vědeckou.
Navykání dinosaura na nové prostředí musí být pozvolné. Může mít podobu zdroje vody z deště, zachyceného před laboratoří, podaných listů z čistých a nejedovatých rostlin v parku, živé myši z ověřeného chovu apod. V tuto dobu se ovšem také mohou projevit další genetické chyby, vzniklé při rekonstrukci genomu nebo jiné manipulaci s dinosauří DNA. Tyto chyby mohou být tak závažné, že v jistém věku dinosaurů mohou vést k jejich úmrtí, zastavení růstu, tělesným deformacím, propuknutí chorob apod.
Mimochodem, Michael Crichton ve svém románu takovou možnost předjímal. Genetici se dokonce museli vracet k „rýsovacím prknům“ a dinosauří genom předělávat, aby se podobné situace neopakovaly. Ale předělávat dinosaury, aby byli takříkajíc více „domestikovaní“, jak to chtěl udělat v knize Henry Wu, je bohužel holý nesmysl. Změnit chování živočicha přesným a jednoduchým zásahem do jeho genomu (který je v případě dinosaurů už tak hodně záplatovaný a jen zázrakem „funkční“) není dost dobře možné.
Aby vám neutekli
A když jsme u nesmyslů, ve skutečnosti by také nefungovala pojistka v podobě navozené neschopnosti dinosaurů syntetizovat aminokyselinu lysin (to mělo zabránit tomu, aby uprchlý dinosaurus mimo park přežil). Lysin si totiž neumí vyrobit a musí tedy přijímat v potravě celá řada tvorů. Jen přežití to přitom nijak nebrání. Jedním takovým tvorem jsme i my. Z 20 nezbytných aminokyselin si 11 naše tělo umí samo vytvořit, dalších 9 (včetně lysinu) doplňujeme právě prostřednictvím potravy.
S dinosaury se to zřejmě mělo stejně, a tak neexistuje způsob, jak by Wu mohl „vypnout“ či pozměnit gen zodpovědný za tvorbu lysinu – žádný takový neexistuje. Dobrá, možná to bylo jinak a Wu způsobil jen to, že dinosauři nedokázali správně zpracovat lysin přijímaný v potravě. Ale ani tak to být nemohlo a důvod je jednoduchý. Síť biochemických reakcí, která extrahuje lysin z potravy a transportuje jej dále do těla, buněk a bílkovin, je nesmírně složitá a provázaná. Narušením těchto pochodů byste narušili i stovky nebo tisíce dalších, což by mohlo vést k rychlému uhynutí nebo minimálně těžkému onemocnění živočicha. A navíc, pokud byste narušili schopnost dinosaurů přijímat lysin v potravě, jak byste jej pak dinosaurům podávali? Obří injekční stříkačkou?
A tím se dostáváme k poslednímu problému. Jak dinosaury správně chovat s ohledem na jejich stádní či smečkové uspořádání, ekologii a další kritické okolnosti? Možností je vypustit mladá zvířata do výběhů, dodat jim pravidelné krmivo a přístřeší a čekat, zda přežijí, nebo se stanou obětí nemilosrdného holocenního světa. Ale vzhledem k investovaným miliardám dolarů a mnoha letům tvrdé práce je pravděpodobnější, že se pokusíte vybrat co nejvhodnější prostředí s ohledem na klimatické podmínky, výskyt patogenů, přítomnost jedovatých tvorů apod. Fiktivní ostrovy, které vybral a od kostarické vlády zakoupil John Hammond, nemusí být úplně špatnou volbou. Klimatické podmínky vcelku odpovídají a zbytek se již dá víceméně zařídit. Zůstává však stále jeden obrovský problém: příliš malá rozloha.
Málo životního prostoru
Jak vyplynulo již z původních románů, Isla Nublar i Isla Sorna byly malé ostrovy s nadměrnou koncentrací mnoha různých dinosaurů na malé ploše. V případě Sorny to vedlo k ustavení nevyvážených a dysfunkčních ekosystémů, které by se nepochybně brzy zhroutily. Isla Nublar měřil na délku asi 13 a na šířku zhruba 5 kilometrů, jeho celková rozloha měla činit asi 57 kilometrů čtverečních (u Isla Sorna pak zhruba dvojnásobek).
To znamená, že někteří rychlejší dinosauři by z jednoho konce ostrova na druhý (pokud by nebyli omezeni ploty) doběhli pouze za několik málo minut. Ale smečky dromeosauridů i tyranosauři měli ve skutečnosti nepochybně mnohem větší lovecké revíry. Podle odhadů samotných protagonistů příběhu by pro uživení tyranosaura muselo na ostrově stabilně žít asi 400 hadrosauridů. Ve skutečnosti by bylo sotva možné udržet jich zde dlouhodobě alespoň dvacet, i kdybyste je skutečně dokázali geneticky přivést zpět k životu. A aby existovala dostatečně početná populace tyranosaurů, museli byste mít kachnozobých nebo rohatých dinosaurů řádově mnoho tisíc. To by ovšem vyžadovalo ostrov o několikanásobné rozloze oproti oněm románovým.
Aby se „ve volné přírodě“ na ostrově Isla Nublar nebo Isla Sorna uživila dostatečně početná populace tyranosaurů, muselo by být k dispozici řádově několik stovek až tisíc velkých kachnozobých dinosaurů, jako je tento Lambeosaurus (který ale ve skutečnosti žil o několik milionů let dříve než druh T. rex)
V knize jsou chováni dva tyranosauři, osm velociraptorů a sedm dilofosaurů, tedy 17 dravých teropodů z celkového počtu asi 238 dinosaurů. Za předpokladu, že by bylo potřeba krmit tyranosaura dospělými kozami (jak bylo vidět i ve filmu), spotřeba by byla velká. Dospělý Tyrannosaurus rex o hmotnosti přes sedm tun by potřeboval až pět dospělých koz denně, aby jej netrápil hlad. Podle odhadu Roberta DeSalleho, jednoho ze dvou autorů knihy odkazované pod textem, by bylo nezbytné v Jurském parku otevřít farmu a chovat na ní alespoň tisícovku koz, protože každý den by draví dinosauři přibližně patnáct kusů pozřeli. Doplňování stavů lodními zásilkami by nepochybně vyšlo na velké peníze a to je jen jedna z mnoha položek. Také býložravci v parku (včetně obřích sauropodů) by vyžadovali velkou rozlohu země. Ve skutečnosti by tak pro funkční park byl potřeba ostrov například o rozloze Barbadosu, tedy přesahující 400 km². A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat.
Nicméně zakončeme nicméně tuto sérii článků v pozitivním duchu. I přes všechny faktické výtky jsou totiž obě knihy Michaela Crichtona a první dva filmy Stevena Spielberga naprostou klasikou žánru a skvělou ukázkou toho, jak zajímavým způsobem se dají světu zprostředkovat nové poznatky vědy.
Text je čtvrtou a závěrečnou částí seriálu o skutečných možnostech klonování dinosaurů při dnešním stavu poznání. První díl najdete zde, druhý na této stránce a třetí na tomto odkazu. Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi najdete zde.
