Antropologové, archeologové a hlavně genetici v posledních letech poměrně jasně dokázali, že moderní lidé žili po boku několika příbuzných lidských druhů, které postupně vymizely. Nezanechaly po sobě více než poměrně skromné hmotné stopy a genetický materiál v naší DNA - důkaz toho, že jsme s nimi pouze nebojovali.
Žádný z těchto objevů však nebyl překvapivější, než nalezení drobných „hobitů“ na indonéském ostrově Flores. Archeologické práce prováděné v letech 2001 až 2004 v jeskyni Liang Bua odkryly několik kostí a lebku, které podle interpretace objevitelů patřily ženě o výšce pouhých 106 centimetrů s řadou archaických rysů na kostře a velmi malou mozkovnou. Několik let se vedly spory o to, zda dotyčná (či dotyční, jak se nálezů přibývalo) nepatřila k Homo sapiens a netrpěla jen vývojovým postižením. Rozdíly se nakonec ukázaly jako příliš velké a dnes odborníci téměř bez výjimky uznávají, že „hobiti“ byli samostatný druh známý jako Homo floresiensis, tedy „člověk z ostrova Flores“.
I když se tato otázka vyřešila, zbývala celá řada stejně zajímavých či zajímavějších. Podle datování materiálů z místa nálezu mohli „hobiti“ z Flores na ostrově žít ještě před 15 tisíci lety - což by znamenalo, že přežívali tisíce let společně s moderními lidmi. Je to možné? Snesl Homo sapiens konkurenci zhruba 30kilogramových drobných příbuzných?
Kopie slavné lebky prvního „hobita“ (přesněji „hobitky“) nalezené v jeskyni Liang Bua
Možná ani nemusel, naznačuje nově zveřejněná práce v časopise Nature, vysvětlení zrovna této záhady je prosté: původní datování nebylo podle něj nejspíše přesné. Nebylo založené na zkoumání samotných cenných kostí, které se při něm poškodí (musí se z nich odebrat dostatečný vzorek, který se zničí), ale pouze na základě analýzy popela nalezeného v jejich blízkosti. A jak tvrdí nová práce, zrovna v této části jeskyně evidentně došlo k posunům jednotlivých vrstev v důsledku rychlejšího zvětrávání jedné stěny jeskyně. Jednotlivé vrstvy sedimentů se tedy promíchaly a ke kostem se dostal materiál z podstatně mladší doby.
Výsledky následných prací prováděných v letech 2008 až 2014 naznačují, že stáří hobita je vyšší, než se původně zdálo. Vědci použili několik metod, které sice nedávají úplně totožné výsledky, ale celkově jsou ve velmi rozumné shodě. Nejdůležitější je přímé datování několika kosterních pozůstatků „hobitů“ - ty podle něj spadají do období před 55 až 90 tisíci lety. Podobné výsledky dalo i datování dalšího materiálu v blízkosti kostí. A kamenné nástroje, které se nalezly ve stejných vrstvách, vznikaly v dobách před zhruba 50 až 190 tisíci lety.
V celku tedy nová práce znamená, že spodní hranice stáří hobitích kostí se posouvá dále do minulosti (horní hranice, tedy nejvyšší možné stáří se příliš nezměnila), a dlouhé soužití moderního člověka s Homo floresiensis se tedy patrně vůbec nekonalo. Zároveň ovšem dodejme, že při určování stáří podobných nálezů se chyby mohou stát poměrně snadno (především kvůli nedůslednosti či neopatrnosti, jež vedou ke kontaminaci původního materiálu), a tak se samozřejmě nabízí otázka, zda je možné brát nové údaje za spolehlivé. Ovšem práce prováděné v letech 2007 až 2014, ze kterých vychází text zveřejněný v Nature, byly prováděny podle všeho velmi důkladně a spektrum použitých analytických metod je rozsáhlé. Také vysvětlení příčin, proč mohlo v předchozím případě dojít k chybě, vypadá na pohled také logicky. Nová práce poskytuje hodně přesvědčivý a komplexní obrázek.
Zajímavé otázky ovšem zůstávají. Pořád je možné, že Homo floresiensis žil po boku moderních lidí či některých dalších lidských druhů (třeba denisovanů, kteří v té době mohli žít v některých částech jihovýchodní Asie). V době před 50 tisíci lety už Homo sapiens zřejmě dosáhl Austrálie. Z našeho hodně vzdáleného pohledu tedy proběhl odchod hobitů ze scény a nástup moderního člověka prakticky současně, ale vzhledem k nepřesnostem v datovacích technikách je může dělit poměrně dlouhá doba. Je tedy možné jak to, že jsem jsme své menší příbuzné nikdy neviděli, tak varianta, že jsme je velmi rychle a účinně vybili. Uvidíme, s jakými překvapení antropologové přijdou, a jak se velký příběh lidské rodiny bude vyvíjet dále.
