Další články z vědy najdete na Vesmir.cz.
Archeologický sbor Národního muzea měl v letech 1851–1871 celkem 123 členů, z nichž pouze deset bylo v muzeu zaměstnáno. To je výmluvný příklad tehdejšího zapojení amatérů. Podobně v roce 1919 počet spolupracovníků a korespondentů nově vzniklého Státního archeologického ústavu značně převyšoval počet jeho stálých zaměstnanců.
Nicméně už v období mezi světovými válkami si ti, pro něž se archeologie stala profesí, začínali uvědomovat, že archeologický výzkum je na rozdíl od jiných neopakovatelnou záležitostí. Věnovali proto stále větší pozornost prostoru a okolnostem, v nichž se archeologické nálezy objevují. Neodborně prováděné „vykopávky“, které snižují vědeckou hodnotu archeologických nálezů, začaly být vnímány jako vážný problém. Jasnou hranici mezi archeologem amatérem a profesionálem pak v roce 1941 vymezilo vládní nařízení, které umožnilo provádět archeologické výzkumy výhradně Státnímu archeologickému ústavu.
Amatéři stranou
Důraz na profesionalizaci archeologického bádání se postupně odrazil i v organizaci zájmových činností. V roce 1956 byla založena Československá archeologická společnost, nástupnická organizace dřívější Společnosti československých prehistoriků, avšak členství v ní bylo vyhrazeno jen profesionálním archeologům. Výrazná profesionalizace archeologie v poválečném období je patrná v celé Evropě na obou stranách železné opony. Většina odborných pracovišť si však i v těchto dobách udržovala síť dobrovolných spolupracovníků, kteří pomáhali sledovat stav archeologických lokalit a informovali o případných škodách. Tito dobrovolníci se rovněž podíleli i na vyhledávání a dokumentaci dosud neznámých památek.
Raně středověký prsten nalezený při archeologickém výzkumu za účasti občanského sdružení Archeo LP 2010
Výraznou změnu přinesl rok 1989, kdy se díky otevření hranic stávají mnohem dostupnějšími nové technologie a mezi nimi i detektory kovů. Archeologové ve většině postkomunistických zemí čelili během velmi krátké doby problému, který západoevropská archeologie řešila již několik desetiletí. Příležitost hledat a nacházet poklady okouzlila během pár let tisícovky lidí.
Jejich motivace i přístupy se však výrazně lišily od tradičních amatérských spolupracovníků. Namísto trpělivého poznávání krajiny a zkoumání historie nastoupilo vyhledávání a shromažďování artefaktů, které se při tradičně vedených výzkumech objevovaly spíše ojediněle. Hledači s detektory začali velmi bezohledně těžit dosud jen velmi málo zmapovaný zdroj archeologických pramenů a do značné míry nebyli schopni (nebo spíše ochotni) pochopit význam a hodnotu nálezových okolností. Řada z nich si navíc velmi rychle uvědomila tržní hodnotu nacházených artefaktů, které se proměnily v prosté zboží, oproštěné od svého historického a kulturního významu, jehož si tak cení odborná veřejnost. Na rozsah tohoto černého trhu s archeologickými nálezy upozornil v roce 2007 objev několika tisíc archeologických nálezů zajištěných v jednom pražském bytě. Tato sbírka však představovala pouze onen pověstný vrcholek ledovce.
Odhady, kolik archeologických nálezů ročně mizí beze stopy v rukou překupníků a soukromých sběratelů, se značně liší. Shoda však panuje v tom, že můžeme hovořit o desítkách až stovkách tisíc předmětů. Kdybychom se chtěli o takový odhad pokusit, můžeme jako základ použít přibližně 20 tisíc detektorů kovů, které byly podle prodejců na území ČR prodány. Zbývá jen doplnit, kolik archeologických nálezů může amatérský hledač objevit během 52 víkendů v každém roce. Pokud by jich bylo jen pět, jde o 100 tisíc nálezů, z nichž jen pár desítek je odevzdáno do muzejních sbírek.
Reakce profesionálů na rabování archeologických nalezišť byla zcela logická. Prvotní neurčité rozpaky, nezájem a podcenění situace vystřídalo odmítnutí v podstatě jakékoli komunikace ze strany archeologické obce s uživateli detektorů a na některých pracovištích byly i samotné detektory vyloučeny jako nástroj archeologického výzkumu. Teprve o více než deset let později se mezi profesionály objevily první hlasy, které poukázaly na skutečnost, že takzvaní detektoráři představují velmi různorodou komunitu se značně odlišnými zájmy, motivacemi i cíli, které spojuje pouze jediné: využívání stejné technologie. Zdaleka ne všichni se této činnosti věnují s cílem obohatit se a mnozí mají dokonce zájem s profesionálními archeology spolupracovat.
Měděný brýlovitý závěsek, který rovněž archeologové našli v nelegální sbírce, je jedním z prvních dokladů metalurgie ve střední Evropě.
Jakkoli Evropská úmluva o ochraně archeologického dědictví z roku 1992 klade důraz na vysokou odbornou úroveň, na několika konferencích, které byly pořádány k dvacátému výročí přijetí této úmluvy, se již objevily hlasy upozorňující právě na to, že jedním z negativních dopadů bylo potlačení amatérské složky archeologického bádání.
Existence dvou dlouhodobě izolovaných světů však vedla ke vzniku řady stereotypů, které do značné míry pomáhají upevnit stávající komunikační bariéru. Jako příklad uvádím pouze ty nejčastější, které se objevují v diskusích mezi archeology a na diskusních fórech hledačů:
Archeolog říká:
- Detektory kovů v rukou neprofesionálů jsou vždy hrozbou pro archeologické nálezy.
- Hledači jsou jen sběratelé bez zájmu o nálezový kontext.
- Uživatelé detektorů nemají dostatečné znalosti hmotné kultury a nejsou schopni rozlišit významné nálezy od nepodstatných.
- Uživatelé detektorů jsou motivováni především vlastním obohacením.
Hledač říká:
- Většina zajímavých archeologických nálezů skončí v depozitářích muzeí bez možnosti představit je široké veřejnosti.
- Archeolog nedokáže ochránit nálezy před zničením. Ke ztrátám dochází jak při archeologických výzkumech, tak i v muzejních depozitářích.
- Archeolog odmítá respektovat naše právo na poznávání minulosti.
- Archeologové obchodují s nálezy na černém trhu. Dorovnávají si tak své nízké platy.
Přestože je na první pohled zřejmé, že argumenty obou stran přehnaně zobecňují a někdy hraničí až s demagogickými prohlášeními, vycházejí často z konkrétních zkušeností. Nicméně jsem přesvědčen, že pouhé hledání pravdy v moři polopravd a zjednodušujících tvrzení nebo prostá snaha pojmenovat viníka současného, vpravdě neutěšeného stavu nic pozitivního pro ochranu archeologického dědictví nepřinese.
Jak překonat propast
Dnes stojíme před velmi obtížným úkolem překonat hlubokou propast, která se v průběhu posledních dvou desetiletí otevřela mezi světem profesionálních archeologů a amatérských zájemců o historii. Zkušenosti z řady západoevropských zemí naznačují, že role pasivních konzumentů odborných a popularizačních sdělení širší laické veřejnosti již přestává vyhovovat.
Raně středověké opaskové kování (7.–8. stol.) zajištěné Policií ČR při domovní prohlídce v roce 2013
Doba, kdy zájemcům o historii stačilo pozorovat archeologické výzkumy z uctivého povzdálí, případně si vyslechnout krátkou přednášku badatele nad vykopanou jámou, je již definitivní minulostí. Snaha přímo se podílet na poznávání vlastní minulosti a trochu si ji i osahat se totiž v moderní společnosti ukazuje jako stále silnější. Jako pozitivní příklad lze uvést nově zakládaná občanská sdružení uživatelů detektorů kovů, jejichž členové se jako dobrovolníci podílejí na profesionálně vedených archeologických výzkumech, které by často bez jejich účasti nemohly být vůbec realizovány.
O autoroviMgr. Jan Mařík, Ph.D (*1975 v Praze) absolvoval Filozofickou fakultu UK a působí v Archeologickém ústavu AV ČR v oddělení archeologie středověku jako zástupce ředitele pro legislativu a památkovou péči. Specializuje se na raný středověk. Přednáší na Filozofické fakultě UK, na VŠCHT a Západočeské univerzitě. |
V posledních letech to byly například výzkumy na bojišti z třicetileté války v okolí Rakovníku. Desítky dobrovolníků se podílely také na povrchových průzkumech keltského oppida Třísov nebo raně středověkého hradiště v Libici nad Cidlinou. Velký zájem provází také semináře zaměřené na nedestruktivní archeologické metody, které v posledních letech pořádal Archeologický ústav AV ČR v Praze a další obdobné akce pořádané i na dalších odborných pracovištích po celé republice. Síť dobrovolných pracovníků s detektory si buduje také řada regionálních muzejních pracovišť. Další rozvoj těchto aktivit však nebude možný bez vzájemné důvěry a pochopení na obou stranách.
Článek vyšel v magazínu Vesmir.cz a byl součástí souboru článků na téma Garážová věda. Publikujeme jej se souhlasem autora i vydavatele.
