Vědci poprvé po 400 letech nahlížejí do hrobky bohatého šlechtice první čtvrtiny 17. století. Co všechno obvykle podobným objevům předchází?
Někomu snad může připadat zvláštní, že i ve 21. století stále objevujeme zapomenuté hrobky ve zdánlivě důkladně probádaných kostelích a chrámech uprostřed měst. Důvod je prostý, o místech odpočinku některých našich byť významných předků z období středověku nevíme mnoho. Někdy je z historických pramenů zřejmé, ve které stavbě se má hrobka nacházet, ale přesné místo uvedeno samozřejmě nebývá.
Na vlastní oči do hrobky významného šlechticeOn-line reportáž s přímým přenosem Začínáme v 9:00, 26.6.2018. |
Archeologové si přitom nemohou dovolit nějakým nešetrným postupem narušit pietu místa nebo snad poškodit ostatní artefakty. Doba lopat a krumpáčů je v našich zeměpisných šířkách nenávratně pryč. Destruktivní metody průzkumu nahradily neinvazivní metody, kterým navíc předchází důkladné zmapování místa.
Než se udělá malinká dírka ...
Než archeologové v roce 2005 mohli definitivně prohlásit, že objevili původní hrobku českých králů, kterou dal Karel IV. zbudovat pod hlavním oltářem v chrámu svatého Víta, trvalo to celých pět let.
Tým vědců kolem Jany Maříkové Kubkové pět let sbíral indicie o tom, kde by se „tušená“ hrobka měla v chrámu nacházet. „Vůbec jsme nevěděli, zda tam skutečně je. Mohla být dávno zasypána. Prostor je gotický, ale první kusé zmínky o hrobce jsou až z doby barokní. Pak existovaly ještě nejasné vzpomínky na to, že v pozdějších dobách a ještě v 19. století se na toto místo pohřbívali arcibiskupové a kanovníci,“ popisuje situaci na začátku výzkumu Jana Maříková, která je v současnosti vedoucí Oddělení archeologie středověku a vedoucí výzkumu Pražského hradu v Archeologickéu ústavu Praha.
„Bylo nám každopádně jasné, že současná hrobka není totožná s původním místem odpočinku králů. V místě, které ve dvacátých a třicátých letech minulého století upravil architekt Kamil Roškot, byl totiž ještě v době vlády Karla IV. románský ambit,“ popisuje první zjištění Maříková (ambit je krytá, obvykle klenutá chodba kolem kostela). Během sestavování půdorysu části katedrály, podle jednotlivých dochovaných podkladů ke stavebním fázím, pak vědci narazili na plány z 19. století, které umísťovaly hrobku pod hlavní oltář. Výzkum se tedy soustředil tam, do vyvýšeného prostoru chóru.
Model staré královské hrobky pod kněžištěm pražské katedrály svatého Víta. Vpravo pohled z jihovýchodu.
„Nemohli jsme si dovolit žádnou chybu. Než se provedl průzkumný vrt, kterým se na místo posléze podívala speciální kamera, museli jsme si být absolutně jistí polohou hrobky. K ověření jsme využili všechny tehdy dostupné geofyzikální a tedy neinvazivní metody,“ popisuje postup archeologů Maříková.
Z objevených nákresů slavného architekta Josefa Mockera (opravoval například Karlštejn) z roku 1873 bylo zřejmé, že on v hrobce osobně byl, aby zesílil základy pro tehdy vznikající hlavní oltář katedrály k 900. výročí biskupství. Jeho plánky bez vysvětlujících poznámek jsou však natolik neuspořádané a nejasné, že si vědci nemohli být jistí tím, co jsou pouze plány a návrhy architekta a co skutečnost.
Paradoxem, na který jsou historici zvyklí, je fakt, že samotná informace o relativně nedávných stavebních úpravách v hrobce dokonale zapadla v šumu dějin a vědci ji museli pracně znovuobjevit.
Nedestruktivní průzkum staré královské hrobky v pražské katedrále svatého Víta v roce 2005
Pátrání po hrobce trvalo několik let i z toho prostého důvodu, že některé použité metody průzkumu vyžadují různé meteorologické podmínky. Například použitá izometrie, která hledá místa s rozdílnou teplotou (dutina bude teplejší než okolní zem), se musí provádět v období přechodu zimy do jara nebo podzimu do zimy.
Přítomnost podzemí prostory pak vědci potvrdili ještě kombinací dalších metod jako například mikrogravimetrie určující přítomnost dutin na základě hustoty zkoumaného prostředí. Teprve až když byla hrobka definitivně zaměřena i pomocí elektromagnetických vln, bylo možné vyvrtat malý otvor pro průzkumnou kameru.
„Při následném průzkumu je nutné ověřit klima v nalezené prostoře. Stav se musí zaznamenat a hlídat. Jakékoliv změny vlhkosti nebo teploty by vedly k destrukci organických materiálů uvnitř. Proto je možné udělat právě a jen ten malý otvor pro kameru,“ popisuje další úskalí průzkumu Maříková.
Co můžeme v hrobce najít?
V „naší“ hrobce, která pochází z první čtvrtiny 17. století, můžeme očekávat honosně zdobenou rakev s bohatou pohřební výbavou. Tady však visí velký otazník, protože byla na počátku třicetileté války vykradena.
„Každá doba má svůj přístup k pohřbívání. V období pozdní renesance a baroka se velmi dbalo na takzvanou pompu funebris, na honosnost pohřebních obřadů. Pořádaly se obrovské smuteční průvody a slavnosti trvaly i několik dní. S tím samozřejmě souvisí i okázalost samotné rakve nebo sarkofágu,“ popisuje archeoložka.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Poběžovicích, kde je hrobka Jana Jiřího ze Švamberka
Jak skutečně rakev bude vypadat, závisí obecně na několika dalších aspektech. Prvním je společenský statut mrtvého, který byl, jak ovšem víme, velmi vysoký. Dalším limitujícím faktorem je dostupnost dílen, které by dokázaly vytvořit požadovanou výzdobu. Například cínová rakev Rudolfa II. je ukázkou vysoké úrovně cínařství na našem území.
Zda se dochoval i pohřební rubáš, který v případě významného šlechtice mohl být sám o sobě skvostným uměleckým dílem například z drahého brokátu, se zítra nedozvíme. Do rakve, pokud je tedy skutečně zavřená, totiž nenahlédneme. Ale vzhledem k tomu, že hrobka byla vykradena, je pravděpodobné, že tělo již oblečeno do rubáše není.
„Dá se ovšem očekávat, že na kovové rakvi může být řada výjevů připomínajích pomíjivost lidského světa a věčnost života na nebesích, případně i věci, které mohou vést k identifikaci pohřbeného. Takové zdobení je charakteristické,“ dodává doktorka Maříková Kubková.
