Když v roce 1987 přišla z belgické laboratoře Marca van Montagu zpráva o první geneticky modifikovaná plodině vzdorující housenkám, mohlo se zdát, že se Evropa stane baštou světového genového inženýrství. S odstupem tří desetiletí je zřejmé, že se tato vize nenaplnila. Evropa dnes geneticky modifikované organismy a z nich vyráběné potraviny šmahem odmítá a do čela oboru genetických modifikací se vyšvihly Spojené státy, Kanada, Brazílie, Argentina a některé další státy. Na jejich polích v posledních dvaceti letech zcela převládly geneticky modifikované odrůdy některých plodin.
Plocha GM plodin po celém světě za posledních 20 let. Jak je vidět, technologie se poměrně rychle šířila, byť jen v části světa, k historicky prvnímu poklesu oseté plochy došlo až v roce 2015.
Kdo je na tom lépe? Anti-GMO Evropa, nebo pro-GMO Amerika? Velkou pozornost nedávno vzbudil článek amerického listu The New York Times, ve kterém jeho autor Danny Hakim upozorňuje, že geneticky modifikované zemědělské plodiny nepřinesly zemědělcům za Atlantikem očekávaný nárůst výnosů. Hakim je přesvědčen, že geneticky modifikované plodiny nesnížily ani užívání pesticidů.
Sázka na zemědělce
Podle Dannyho Hakima na tom nejsou američtí a kanadští farmáři lépe než jejich evropští kolegové. To je celkem odvážné tvrzení v situaci, kdy se na více než třech čtvrtinách ploch osetých v USA a Kanadě kukuřicí pěstují geneticky modifikované odrůdy a geneticky modifikovaná sója roste prakticky na všech tamějších sójových polích. Proč by severoameričtí farmáři pěstovali odrůdy, které jsou pro ně nevýhodné? Pro odpověď na tuto otázku se musíme vrátit na přelom 80. a 90. let minulého století.
Když se velké firmy, jako je Monsanto, rozhodovaly pro vstup do byznysu s geneticky modifikovanými plodinami, položily si klíčovou otázku: „Komu chceme naše produkty prodávat?“ A došly k závěru, že jejich zákazníky budou farmáři. Nabídly jim proto plodiny odolné vůči herbicidům, které se dají sít do nezorané půdy, protože plevele vyhubí herbicid, proti němuž je plodina rezistentní. Další položku na trhu s geneticky modifikovanými plodinami představují odrůdy odolné proti vybraným hmyzím škůdcům, například proti housenkám motýlů nebo larvám brouků. Takové odrůdy se nemusí stříkat insekticidy a pěstitel ušetří nejen za postřik, ale i za pohonné hmoty nebo mzdy lidí zaměstnaných při postřicích.
Ukázka dnes úspěšné technologie genetických modifikací. Vlevo je běžná rostlina hrášku napadená larvami škůdce zavíječe. Vpravo jeho geneticky modifikovaná varianta vybavená genem převzatým z bakterií, které vyrábí jed zabíjející larvy zavíječe. Zákazník se nedočká sice žádného zlepšení, ale zemědělec ušetří náklady na postřik.
Co se vyplatí a co ne?
Američtí farmáři stáli před volbou, zda pěstovat geneticky modifikovanou kukuřici, sóju, bavlník či cukrovku. Na radu si vzali kalkulačku. Na jednu stranu položili náklady, na druhou tržby a podívali se na rozdíl, tedy na zisk. Vyšlo jim jednoznačně, že geneticky modifikované plodiny jsou pro ně výhodnější a začali je pěstovat ve velkém. Jasně si uvědomovali, že největší zisk nemá ten, kdo sklízí nejvyšší výnosy, ale ten, kdo dosáhne maximální tržby při minimálních nákladech. To je důvod, proč se za rekordními výnosy ani nehoní. Je pro ně třeba výhodnější používat méně umělých hnojiv a to i za cenu nižší sklizně z jednoho hektaru. Pokud chce americký farmář zvýšit produkci, nezvažuje jen zvýšení výnosu, ale třeba i rozšíření obhospodařované plochy.
Porovnání výnosu kukuřice v Severní Americe a USA během posledních 50 let ve studii Jacka Heinemanna a jeho kolegů z roku 2013, která byla jednou z inspiračních zdrojů pro článek v NY Times v listopadu 2016.
Evropský zemědělec kalkuluje podobně. I pro něj je klíčový zisk. Jeho výpočty však vycházejí z podmínek velmi odlišných od poměrů vládnoucích za Atlantikem. Někdy je pro něj díky dotační politice Evropské unie dokonce výhodnější vůbec nic nepěstovat. Pokud se rozhodne přece jen něco pěstovat, pak se musí vejít na stávající rozlohu zemědělské půdy, ze které mu navíc nestále ukrajují stavby dopravních sítí, rodinných domků, skladů, obchodů atd. Když dělají dva totéž, nemusí to být totéž a evropský a americký zemědělec se mohou domoci maximálního zisku volbou diametrálně odlišných strategií.
Vidět je to i na ošetřování rostlin. Začněme u spotřeby pesticidů, tedy především herbicidů pro hubení plevelů, insekticidů k hubení hmyzích škůdců a fungicidů pro boj s houbami a s plísněmi. Ve Francii došlo za posledních dvacet let k poklesu spotřeby insekticidů a fungicidů o 65 % a ročně jich tu na orné půdě skončí asi 35 tisíc tun. Ve Spojených státech klesla spotřeba insekticidů a fungicidů o třetinu a dnes je tu celková spotřeba těchto pesticidů rovněž na úrovni 35 tisíc tun. Vzhledem k tomu, že Francie použije toto množství pesticidů na 18 milionech hektarů orné půdy a v USA přijde stejná porce na 160 milionů hektarů orné půdy, je zátěž pesticidy ve Francii stále ještě skoro devětkrát vyšší než v USA. Globálně geneticky modifikované plodiny odolné vůči hmyzím škůdcům za posledních dvacet let ušetřily 473 milionů kilogramů insekticidů.
Ale úplně jiná je situace s herbicidy. V USA jejich spotřeba narostla o 21 %, zatímco ve Francii poklesla o 36 %. Tento nárůst padá v USA na vrub stoupající spotřebě herbicidu glyfosátu, který se používá při pěstování geneticky modifikovaných plodin. Celkově se ve Francii spotřebuje 23 tisíc tun herbicidů, což je v přepočtu na hektar orné půdy jen o málo víc, než činila spotřeba herbicidů v USA před glyfosátovým „boomem“. Dnes se v USA ročně použije asi 290 tisíc tun herbicidů včetně již zmíněného glyfosátu. Protože je rozloha orné půdy USA asi devětkrát větší než ve Francii, je ve Spojených státech zátěž jednotky plochy herbicidy vyšší asi o 40%. Na glyfosát připadá v USA pětina celkové spotřeby herbicidů.
Round-up a rakovinaKolem herbicidu glyfosátu vzplanuly vášně poté, co byl označen za potenciální karcinogen. Nejnovější stanovisko Světové zdravotnické organizace a Organizace pro zemědělství a výživu při OSN však konstatuje, že rakovinotvorné účinky glyfosátu jsou krajně nepravděpodobné. |
Použití glyfosátu při pěstování geneticky modifikovaných plodin není jistě nic, co bychom mohli považovat za výhru. Ale na druhé straně by bylo nespravedlivé, kdybychom pěstování geneticky modifikovaných plodin odolných k herbicidům nepřiznali i určité plusy. Omezení orby a dalších polních prací vede ke snížení eroze půdy a úspoře pohonných hmot. Celkově se pěstování geneticky modifikovaných plodin přičítá stejné snížení emisí skleníkových plynů, jakého bychom dosáhli odstavením 6,5 milionů automobilů.
Snadné odmítnutí
Současný vztah lidstva ke geneticky modifikovaným plodinám je z významné části výsledkem sázky producentů geneticky modifikovaných plodin na pěstitele. To jim jsou plodiny šité „na míru“. My zákazníci přicházíme zkrátka. Zatímco pěstitel počítá zisky v dolarech, zákazníkům nepřinesla tato první generace geneticky modifikovaných plodin žádný přímý užitek. Potraviny, které jsou získávány buď přímo z geneticky modifikovaných plodin, nebo jsou vyrobeny z živočišných produktů zvířat krmených geneticky modifikovanými plodinami, nejsou levnější, nejsou chutnější a na první pohled nejsou dokonce ani zdravější.
Geneticky modifikované plodiny mohou našemu zdraví prospět tak trochu skrytě. Pokud zemědělci pěstují geneticky modifikovanou kukuřici odolnou vůči housenkám zavíječe kukuřičného, jsou rostliny tímto škůdcem méně poškozené, roste na nich méně plísní a rostliny pak obsahují méně tzv. mykotoxinů produkovaných plísněmi. Mykotoxiny mohou vyvolat rakovinu, poškození plodu v těle matky a řadu dalších zdravotních problémů. Při krmení zvířat zaplísněnou kukuřicí přecházejí tyto jedy do mléka, masa nebo vajec. Neničí je var a my je nakonec konzumujeme. Geneticky modifikované plodiny tak mohou přispět ke snížení zátěže lidské populace mykotoxiny. Ale to běžný spotřebitel jako bezprostřední přínos nevnímá, protože o tom často vůbec neví.
Právě z této absence přímých přínosů geneticky modifikovaných plodin první generace pro spotřebitele vyvěrá jejich odmítání. I kdyby jejich konzumace představuje zanedbatelné riziko pro lidské zdraví, snadno dojdeme k závěru, že jejich odmítnutím můžeme jen získat. Nepřijdeme o žádné hmatatelné přínosy a s riziky, které by je snad mohly provázet, si už nemusíme lámat hlavy.
Co přinesou spotřebiteli?
Velké firmy udělaly při tvorbě geneticky modifikovaných plodin velkou chybu, když nevsadily na spotřebitele a nenabídly plodiny, které by lidem více chutnaly, byly by zdravější nebo levnější. O tom, že takové geneticky modifikované organismy jsou i pro silně skeptického evropského spotřebitele akceptovatelné, svědčí nedávná studie novozélandských vědců, kteří v norských supermarketech nabízeli zákazníkům maso tradičních norských lososů balené, jako kdyby to byl buď geneticky modifikovaný losos, nebo losos z tradičních chovů.
Geneticky upravený losos AquAdvantage vzadu a klasický losos atlantský (obecný) vpředu. Obě ryby mají stejné stáří.
Na maso nasazovali různé ceny a navíc u něj deklarovali různý obsah omega-3 polynenasycených mastných kyselin, jež působí pozitivně na lidský oběhový systém. Norové jsou ke geneticky modifikovaným organismům obecně velmi skeptičtí. Pokud bylo maso označené jako geneticky modifikované, nechtěli ho ani zadarmo. Ale pokud bylo označené jako geneticky modifikované, zároveň bylo o něco levnější a navíc u něj byl deklarován dvojnásobný obsah omega-3 polynenasycených mastných kyselin, koupil si ho každý pátý až šestý zákazník.
Dnes už velké firmy produkují geneticky modifikované plodiny, které nabízejí bezprostřední přínos spotřebiteli. Mají zvýšený obsah omega-3 polynenasycených mastných kyselin, vitaminů, minerálů nebo lépe vypadají (např. jablka po oloupání či nakrájení nehnědnou). Jestli se těmto plodinám podaří prolomit hráz skepse, která vyrostla na geneticky modifikovaných plodinách první generace určené zemědělcům, to ukáže až čas.
