Jestliže se dá moudrost nazvat vrcholnou kompetencí, pak je genialita vrcholnou tvořivostí. V obou směrech jde o kontinuum. Kompetentní lidé, od řemeslníků po manažery, nemusí být filozoficky moudří. Jsme rádi, že kupodivu stále existují. To samé platí o tvořivosti. Tak, jako existuje každodenní kompetence nebo inkompetence lidí, jimž se říká "obyčejní", existuje každodenní tvořivost, stejně jako její opak.
MUDr. František Koukolík, DrSc. František Koukolík František Koukolík vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy se specializací na patologickou anatomii. Zaměřil se na neurodegenerativní choroby mozku. Od roku 1983 je primářem patologie Thomayerovy nemocnice v Praze a zároveň přednáší na 3. lékařské fakultě UK. Napsal desítky knih a v roce 1992 získal cenu Akademie věd za popularizaci vědy. |
"Dílo, nebo řešení problému se považuje za tvořivé v míře, se kterou je novým, vhodným, užitečným, správným a cenným řešením zadané úlohy a současně v míře, ve které je řešení objevné spíše než známé, případně rutinní. Tvořivost je charakterizována novostí, spontaneitou a relevancí. Míru tvořivosti vzájemně nezávisle určují odborníci v daném oboru", napsala před 30 lety Američanka Teresa Amabileová, profesorka psychologie.
Odlišně charakterizoval před 15 lety tvořivost Ellis Paul Torrance, rovněž americký psycholog. Tvořivost je pro něj proces určování obtíží, tvorby hypotéz vysvětlujících nesnáze, jejich opakované ověřování a sdělení výsledku. Vymyslel testy tvořivého myšlení zkoumající myšlenkovou plynulost, originalitu, míru abstrakce, propracovanost, odolnost vůči předčasným závěrům, schopnost citového vyjádření, humor, představivost, fantazii, prolamování mezí.
Pro další psychology se tvořivost splétá z intelektu, znalostí, způsobu myšlení, struktury osobnosti, motivace a stavu sociálního prostředí stejně jako se splétá z proutí pomlázka.
Geny a mozky
Genetické podhoubí tvořivosti si uvědomí každý, kdo se podívá na rodokmen Bachů, Van Eycků, Darwinů nebo třeba Huxleyů: Thomas H. Huxley (1825 – 1895) zoolog, Aldous Huxley (1894 – 1963) spisovatel, Julian Huxley (1887 – 1975), biolog a humanista, Andrew F. Huxley (nar. 1917), Nobelova cena za fyziologii (1963).
Jenže: geniálně tvořiví jedinci často přijdou na svět v rodinách, v nichž nikdo geniální nebyl, případně existuje předek s nadáním průměrným. Současné molekulární metody jsou schopny určit geny, které k tvořivosti mají vztah. Zatím byly objeveny první tři.
Ovšem pozor: geny tvořivosti ani geniality neexistují, stejně jako neexistuje gen žárlivosti. Lidské vlastnosti jsou výsledkem součinnosti mnoha genů a jejich trvalé interakce s prostředím, počínaje vývojem před narozením.
Současná genomika zcela přestavuje klasické představy: genom, souhrn veškeré dědičné informace, je něco daleko dynamičtějšího a plastičtějšího, rozsáhle ovlivnitelného proměnami životního prostředí, které pak přenáší do další generace, aniž by se měnila stavba genů, než si kdokoli dokázal představit.
Například matka, které čeká dítě a je depresivní, může v mozku plodu ovlivnit gen, který kóduje receptor pro jeden ze stresových hormonů. Výsledkem je dítě, které odpovídá stresem na podněty, na které neovlivněné děti stresem neodpovídají.
Signály zevního prostředí tedy mohou genům říci: přepisuj se více, nepřepisuj se vůbec. Geny zůstanou beze změn, nicméně fungují víc nebo nefungují - jako byste je zamkli. Současné funkční zobrazovací metody (tj. metody zobrazující činnost živého, fungujícího mozku - pozn. red.) dokazují, že se mozky vysoce tvořivých lidí stavbou a funkcí v řadě systémů odlišují od mozků lidí, kteří jsou tvořiví průměrně.
Neméně důležité ovšem je, jak si tvořivé mozky vedou ve skutečném světě, a jak ten se staví k nim.
Proč jsou současní vědci tak hloupí a nudní?
Tuto otázku položil v roce 2009 Bruce G. Charlton, profesor teoretické medicíny univerzity v Buckinghamu a vedoucí redaktor časopisu Medical Hypotheses. Použil slovo dull a slovníky mu propůjčují další české ekvivalenty, například nezáživný, nezajímavý, tupý, hloupý, mdlý a pohaslý.
Charlton výslovně zmiňuje, že mluví o vědcích na vedoucích pozicích a v článku také nabízí odpověď: "Protože proces výběru ve vědě nemilosrdně vypleje zajímavé lidi s vysokou mírou představivosti." Otázka a odpověď působí hrozně. Co by mělo být tvořivější než věda a vědci...
Genialita a šílenství"Génius, který by v sobě neměl alespoň nádech šílenství, neexistuje," pravil Aristoteles (384 – 322 př. n. l.). Jde o oblíbený námět krásné i méně krásné literatury. Vědecké výsledky jsou střízlivější. Obrovský výzkum z r. 1949, který prošel životopisy 113 umělců a 181 vědců německy mluvící oblasti v rozmezí let 1650 - 1900 uzavřel, že "nejvyšší duševní schopnosti na psychických abnormalitách nezávisí". Mohou však nepřímo souviset. Mezi spisovateli se častěji objevují afektivní poruchy, zejména bipolární onemocnění, v jehož průběhu se střídají depresivní fáze s manickými, doprovázenými rozjařeností a myšlenkovým tryskem. Současná gigantická švédská studie ukazuje na nepřímou souvislost: geny a jejich interakce, které souvisí s vysokou tvořivostí, mohou v rodinách putovat společně s geny a jejich interakcemi, které souvisí se schizofrenií a bipolární poruchou. |
Co k tomu praví učebnicová psychologie? Jednomu z rozšířených modelů lidské osobnosti se říká Velká pětka. Lidskou osobnost charakterizuje pět rozměrů pojmenovaných Otevřenost, Svědomitost, Extraverze, Přívětivost a Neuroticimus, což je nešťastný název pro zápornou emocionalitu. Heritabilita neboli dědivost osobnostních rozměrů je vysoká. Vliv zevního prostředí je podstatně menší, je než vliv genů, byť je vztah geny – mozky – osobnost – prostředí opravdu nelineární, nesmírně složitý a zpětnovazebný.
Tvořivý čin vyžaduje tvořivou osobnost. Řada jejích vlastností jsou vlastnosti značně nepříjemné. Tvořivou osobnost charakterizuje otevřenost, pečlivost, nekonvenčnost, dominance, sebedůvěra, autonomie, nápaditost, častá je hostilita, tedy nepřátelské chování, impulzivita, čili zbrklost, vytrvalost, ctižádost, objevují se asociální rysy.
Slavný německo-britský psycholog Hans Jürgen Eysenck (1916 – 1997), který si svého času nadělal spoustu nepřátel propagací poznatků o velké roli dědičnosti na inteligenci a naše psychické vlastnosti, by mohl být spokojen. Tvořivé osobnosti vykazují společné rysy: mají slušné, nikoli krajní skóre psychoticismu. To je třetí ze tří rozměrů jeho modelu osobnosti, byť samozřejmě existují vědci, kteří tvrdí, že psychoticismus neexistuje, má jít o sloučení jiných osobnostních rozměrů.
Teď si představte mladého muže nebo ženu s touto výbavou v zaběhlé instituci, která dělá "normální" vědu. Výcvik současného vědce trvá mnoho let. Být poslušný a nedělat vlnky se vyplácí víc než opak. Bruce Charlton má za to, že na každém stupni výcviku, a tedy i výběru, dostávají přednost lidé, kteří jsou pilní, svědomití a přátelští před lidmi, kteří nemusí mít příjemné vlastnosti, nemusí být konformní, ale zato jsou tvořiví.
Šarlatáni i drzouni
Charlton si je vědom, že problémem jsou vysoce inteligentní šarlatáni a podvodníci, kteří mohou mít také slušné skóre psychoticismu. "Elitní revoluční věda by tedy měla být místem vítajícím brilantní, impulzivní, inspirované a antisociální podivíny za předpokladu, že jsou oddanými hledači pravdy", říká. Dodal bych, že by měli mít nízké skóre psychopatie a machiavelianismu, určit to možné je.
Jako snad všechno živé, i toto rozhodování je druhem dynamické rovnováhy. Předlouho se razí myšlenka, že výuka ve středních a vysokých školách, stejně jako vědecký výcvik má především učit kritické myšlení, dodávat odvahu ke zpochybňování "zavedených pravd", nebát se vyjádřit osobní názor.
Pravděpodobně nechtěným výsledkem je rostoucí podíl mladých dam a mužů, kteří nevědí nic nebo vědí opravdu málo, o to více se však předvádějí a pletou si originalitu s drzostí. Jakákoli kritika je totiž kontraproduktivní, jestliže není podložena opravdu dobrými znalostmi. Alespoň zpočátku by se lidé měli znalostem učit. Kritizovat by je měli, až je budou dobře znát. Intelektuální pokora není sprosté slovo.
Jsou Charltonovy věty příliš zobecňující skeptickou úvahou, nebo na nich něco je? Pokus ukazuje, že může platit druhá možnost.
Podpora experimentem
Běžná představa říká, že inovace závisí na tom, kolik se v prostředí objeví tvořivých myšlenek. Čím je jich víc, tím vyšší je pravděpodobnost, že mezi dobrými nápady bude vybrán nápad velmi nebo výjimečně dobrý. Výzkum však dokazuje skutečnost truchlivou a známou. Lidé často ty nejlepší myšlenky a nápady nevolí, jak dokládá pokus holandských a švýcarských vědců (studie je zde).
Pokus s 55 dvacetiletými studenty psychologie (45 žen, 10 mužů), ukázal, že spíše než originální volili nápady proveditelné a žádoucí. Experimentátoři následně dodali hodnocení kvality a instrukci, jak vylučovat nižší kvalitu. Výběr se nezlepšil.
Když instruktoři pokusným osobám přímo sdělili, jak se vybírají tvořivé a originální nápady, výběr se zlepšil. Současně však pokusným osobám klesla míra uspokojení z výběru a míra, se kterou hodnotili účinnost svého výběru. Jinak řečeno: pokusné osoby směňovaly efektivitu (prospěje mi to?) za originalitu.
PramenyCharlton BG. Why are modern scientist so dull? Medical Hypotheses 2009; 72, p. 237 -243 (dostupné zde) Charlton BG.Knowledge first, critique later: why it is a mistake for science education to encourage junior students to discuss, challenge and debate scientific knowledge. Medical Hypotheses 2010; 74, p. 211 – 213 (dostupné zde) Kowatari Y, Lee SH, Yamamura, H., et al. Neural network involved in artistic creativity. Human Brain Mapping 2009; 30, s. 1678–1690 Rietzschel EF, Nijastad BA, Stroebe W. The selection of creative ideas after individual idea generation: choosing between creativity and impact. British Journal of Psychology 2010; 101, p. 47 – 68 (dostupné zde) Sternberg RJ. The nature of creativity. Creativity Research Journal 2006; 18, s. 87–98 (dostupné zde) |
