Frances Arnoldová, Geore Smith a Gregory Winter dostali Nobelovu cenu za chemii 2018
Profesorka Frances Arnoldová se dostala snad do všech novin světa v říjnu 2018. Tehdy dostala spolu se dvěma dalšími výzkumníky Nobelovu cenu za chemii. Královská švédská akademie věd ji ocenila za její přínos oboru tzv. řízené evoluce, konkrétně za pokrok ve vývoji nových enzymů.
Začátkem ledna 2020 se Arnoldová znovu dostala do centra pozornosti, přestože tentokrát ne na titulní stránky novin. Přesto si – alespoň podle nás a řady vědců – její netradiční krok zaslouží pozornost.
Neodvedla jsem dobrou práci, omlouvám se všem
Přitom by vlastně pozornost získat neměl. Arnoldová totiž udělala jen to, co by teoreticky mělo být pro každého vědce naprosto běžné a samozřejmé: veřejně přiznala chybu.
For my first work-related tweet of 2020, I am totally bummed to announce that we have retracted last year's paper on enzymatic synthesis of beta-lactams. The work has not been reproducible. https://t.co/Dk1TFw0FY9
„S lítostí oznamuji, že jsme retrahovali (stáhli, pozn. red.) loňskou studii o enzymatické syntéze beta-laktamů. Práce nebyla reprodukovatelná,“ napsala Arnoldová na Twitter. „Je těžké si to přiznat, ale je to důležité. Všem se omlouvám. Byla jsem trochu zaneprázdněná, když jsme tu studii odevzdávali, a neudělala jsem dobře svou práci.“
Frances Arnoldová |
A jaká chyba to konkrétně byla? Ve společném prohlášení autorů se píše: „Snahy zopakovat tuto práci se nezdařily a enzymy nekatalyzovaly způsobem, jakým naše práce tvrdila.“ Autoři zpětně zjistili, že v poznámkách jednoho z autorů byly údaje o těchto a dalších současně prováděných experimentech, které se do výsledné studie nedostaly. Právě tyto chybějící údaje mohly přispět k tomu, že výsledky po Arnoldové skupině nedokázal nikdo další zopakovat. A tak kontaktovali redakci prestižního časopisu Science, který studii publikoval, a požádali o její stažení.
Věda stojí na experimentech a ověřitelnosti
Retrakce studie– tedy vzít zpět již publikovaný článek – je ve vědecké komunitě velká věc. Obvykle se tak děje buď proto, že byl odhalen podvod, neuvedený střet zájmů nebo pokud o to požádají sami autoři. Jinak se již vydané studie, ačkoli mohou být třeba několik desetiletí překonané, zásadně nechávají publikované.
Slavné vědecké články, které postihla retrakceV roce 1998 vydal britský tým pod vedením Andrew Wakefielda v prestižním časopise Lancet studii, která naznačovala, že vakcína MMR může u dětí zvyšovat riziko autismu. Následně se ale ukázalo, že Wakefield se dopustil několika triků a podvodů: zatajil střet zájmů, upravil data zahrnutá do studie, vynechal klíčové informace, spolupracoval s právníky snažícími se dokázat škodlivost očkování a vystavil děti bolestivým procedurám, prováděl dvojité účtování nákladů, nedodržoval vědecké standardy a falšoval lékařské záznamy. Studie, která de facto odstartovala anti-vakcinační hnutí ve Velké Británii i jinde ve světě, byla nejprve částečně a později zcela stažena. Wakefield byl navíc kvůli závažným pochybením proti lékařské etice zbaven možnosti praktikovat lékařské povolání. Retrakce kvůli podvodu se dočkala také slibně vypadající studie japonské bioložky Haruko Obokata (2014, průvodní komentář). Buňky „STAP“, které měly zvrátit proces stárnutí, se ale nakonec ukázaly jako výsledek podvodu. Po odhalení a krátkém sporu autorka uznala chybu a studii retrahovala. Zřejmě pod vlivem tohoto skandálu jeden ze spoluautorů studie spáchal sebevraždu. V roce 2017 publikovali kanadští výzkumníci pod vedením Christophera Shawa studii, která měla dokazovat škodlivost hliníku v myším mozku. Bližší kontrola po publikování ale ukázala, že studie se doslova hemžila falešnými daty, zjevně falšovanými v grafickém programu. Autoři studie souhlasili s její retrakcí. Vůbec nejcitovanější studií, která byla posléze stažena, je Estruch et al z roku 2013 zabývající se prospěšností „středomořské diety“. Studie byla stažena z celkem vtipných důvodů: špatně zařadili některé účastníky experimentu, a navíc jeden spolupracovník tajně přeřadil některé účastníky z kontrolní skupiny do experimentální, aby si mu nechodili stěžovat, že nedostávají olivový olej zadarmo. Tím narušil náhodné rozdělení a mohl ovlivnit výsledky. Nově publikovaná studie, která těmito chybami netrpěla, nicméně potvrdila výsledky té předchozí. |
Je tedy vhodné zdůraznit, že chyba Arnoldové je radikálně odlišná od chyb vědců známých tím, že byli donuceni stáhnout svou studii. Článek Arnoldové a jejího týmu totiž podle všeho neobsahoval úmyslné zkreslení, ale šlo o nepozornost při zpracování dat. Na tuto nepozornost pak nepřišli – vzhledem k povaze experimentů ani dost dobře nemohli – recenzenti ani editoři, kteří článek před vydáním posuzovali.
Peer review zajišťuje, že ve vědeckém časopise nejsou publikovány evidentně chybné, pseudovědecké nebo podezřelé články. Nemůže ale odhalit každou chybu.
Takových chyb, kvůli které Arnoldová článek svého týmu stáhla, je zřejmě v publikovaných článcích velké množství. Je známým a dobře zdokumentovaným faktem, že velké množství vědeckých studií dělá závěry, které se nedaří reprodukovat. „Pro hodně lidí to bylo překvapení,“ uvedl Brian Nosek, který na problém replikace experimentů dlouhodobě upozorňuje. Vedl jeden z prvních pokusů o hromadnou replikaci studií. Ze stovky vybraných psychologických experimentů se 61 nepodařilo potvrdit. „Neznamená to ovšem, že původní studie byla nutně špatně nebo že šlo o falešný nález.“
Původní stovka experimentů vykazovala velkou jistotu (vše s více než 95% jistotou (p<0,05), zatímco při replikaci naprostá většina experimentů dopadla mnohem hůře, jen 39 % experimentů se podařilo úspěšně potvrdit.
Někdy to znamená, že výzkumníci publikovali taková data, která se „hodila k publikaci“, nikoli taková, která věrně odráží realitu. Nemusí jít přímo o úmysl, může jít i o náhodu, nedbalost nebo zkrátka snahu potvrdit svou oblíbenou teorii. Pokud například vědec opakuje nějaký experiment tak dlouho, dokud mu nevyjde kýžený výsledek, a publikuje informace jen o tom úspěšném experimentu, dopouští se zkreslení, které má vliv na posouzení statistické významnosti.
Reprodukční/replikační krize ve vědě (Nature, 2016):
I proto je důležité, aby vědci vždy prezentovali své výsledky v takové podobě, aby bylo možné jejich experimenty snadno podrobit nezávislému ověření, tedy replikaci. A právě to se v případě experimentů profesorky Frances Arnoldové nedařilo.
Neměli bychom se stydět přiznat chybu
Přiznání chyby slavné vědkyně vyvolalo na „vědeckém Twitteru“ celkem slušné pozdvižení. Převážně v pozitivním smyslu. Kolegové z příbuzných i vzdálenějších oborů ji chválí za to, že se nebála přiznat chybu a dokonce na ni takto veřejně upozornit. Vyzdvihovali její vědeckou integritu a profesní odvahu.
Arnoldová později pro Forbes uvedla, že vlastně přece nic až tak zvláštního neudělala: „Nemělo by být těžké vzít zpět studii, a nemělo by být považováno za odvážný čin veřejně přiznat chybu,“ myslí si nobelistka. „To, jak rychle se můj tweet rozšířil a jaké reakce vyvolal, svědčí o tom, že mezi vědci – zvláště těmi začínajícími – převládá strach z toho udělat správnou věc. Ale také ukazuje, že většina lidí ocení, když se chováte zodpovědně.“
Oprava: sjednocení terminologie v článku (retrakce, retrahovat).
