Oním dokladem je fantastický objev fosilních skořápek vajec neznámých oviraptorosaurních teropodů v pravěkém neolitickém sídlišti na území mongolské pouště Gobi. Teropodi jsou menší opeření dinosauři z rodu Oviraptor nebo některého jiného zástupce čeledi Oviraptoridae. Náhodný objev pozdně křídových fosilních vaječných skořápek starých desítky milionů let s uměle provrtanými otvory je nezpochybnitelným důkazem faktu, že se zkamenělinami dinosaurů se lidé již v dávných dobách před vznikem dynastických civilizací nejenom setkávali, ale přímo je využívali a snad je i v některých případech záměrně vyhledávali a sbírali.
Samozřejmě v tomto časovém úseku, snad již od pleistocénu až po začátek 19. století, neměli ještě náhodní objevitelé sebemenší tušení o tom, že se setkávají s pozůstatky fantasticky působících a zcela neznámých tvorů, kteří dominovali pevninám naší planety v nepředstavitelně časově vzdálených obdobích. To nic neubírá na zajímavosti skutečnosti, že již přinejmenším neolitičtí obyvatelé pouště Gobi našli využití pro fosilní pozůstatky dinosaurů hojně se vyskytující v okolí jejich sídlišť.
Ale teď už hezky popořádku. Kamenné nástroje vyrobené pravěkým člověkem asi před 100 000 lety jsou známé přímo z kotliny Nemegt na území jižního Mongolska (Jihogobijský ajmag), lidské osídlení oblasti, proslavené již od 20. let minulého století v celém paleontologickém světě, je tedy velmi dávného data. V této dnes již velmi nehostinné lokalitě se nacházejí sedimentární výchozy proslulých geologických souvrství Nemegt, Barun Goyot a Djadochta, představující zkamenělou pohlednici z období nejpozdnější křídy a světa jedněch z posledních známých asijských dinosaurů (stáří těchto vrstev činí asi 75 až 69 milionů let).
K objevu samotných „dinosauřích artefaktů“ došlo v okolí lokality Šabarak-usu, v blízkosti tzv. Planoucích útesů („Flaming Cliffs“ – tak si první americká expedice před stoletím překřtila výrazně zbarvené výchozy Bajan Dzak), náležejících do souvrství Djadochta. G geologická formace má mocnost kolem 90 metrů a jedná se především o červeno-oranžové pískovce staré asi 75 až 71 milionů let.
V souvrství Djadochta bylo objeveno velké množství fosilií ještěrů, želv, ptáků a savců, mnohem vzácněji rostlin, obojživelníků nebo ptakoještěrů. Především jsou však odtud známé fosilie dinosaurů, a to k dnešku asi 22 formálně platných taxonů a zhruba stejný počet dosud nepopsaných a potenciálně nových dinosauřích taxonů (teropodů, sauropodů, hadrosauridů, ceratopsů i pachycefalosauridů). Souvrství Djadochta je tak vlastně jedním z nejbohatších na světě, co se někdejší dinosauří biodiverzity týká.
Pocházejí odtud i tak známí dinosauři, jako je dromeosaurid rodu Velociraptor, euceratops rodu Protoceratops nebo již zmíněný oviraptorid rodu Oviraptor. A právě poslední jmenovaný rod nás v tomto případě velmi zajímá, protože fosilní fragmenty skořápek jeho vajíček nebo vajíček některého z příbuzných druhů sloužily neolitickým obyvatelům Mongolska jako přívěsky, náramky či náhrdelníky. Není jisté, kterému dinosauřímu taxonu vajíčka náležela, kromě druhu Oviraptor philoceratops to mohl být druh Citipati osmolskae (známý také unikátním nálezem jedince sedícího na hnízdě), dále Khaan mckennai, s menší pravděpodobností Avimimus portentosus (vlastně první prokazatelně opeřený neptačí dinosaurus) nebo některý z další čtveřice dosud neznámých oviraptoridů, objevených v sedimentech této formace.
Fosilní dinosauří vejce z tohoto souvrství jsou mimochodem vědcům známá pod svými vlastními jmény, jako je Macroolithus, Protoceratopsidovum, Gobioolithus, Faveoloolithus. Poprvé bylo hnízdo s dinosauřími vejci objeveno právě zde při amerických expedicích ve 20. letech minulého století, z této doby také pochází objev zmíněných archeologických sídlišť s upravenými fosilními vejci.
Autenticitu těchto objevů potvrdily později také výpravy polských týmů, vedených proslulou paleontoložkou Zofií Kielan-Jaworowskoua, od 90. let znovu americké, ale také kanadské nebo japonské výpravy směřující do této části Mongolska.
Sídliště s artefakty objevila náhodně druhá výprava v roce 1925, jak ji popisuje sám vedoucí expedic Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku Roy Chapman Andrews ve své knize z roku 1932. Nálezy byly převezeny do zmíněné instituce a dnes jsou s velkou péčí uchovávány v depozitáři muzea.
Mnoho informací o nich zatím není, stručný popis byl zveřejněn pouze v dizertační práci badatelky Lisy Janz v rámci jejího studia na Arizonské univerzitě, publikované v roce 2006. Autorka práce uvádí, že nálezy z lokality „Šabarak-usu“ pocházejí z období kolem roku 8000 př. n. l., tedy z doby, kdy ještě podmínky v této oblasti byly příznivější pro trvalé osídlení. Tehdejší obyvatelé tu před deseti tisíciletími již disponovali keramikou, vyráběli poměrně precizní kamenné nástroje a využívali všech možností obživy, které jim stepní krajina a ekosystémy okolní bezodtoké oblasti nabízely.
Mezi vítané zdroje živin patřila také pštrosí vejce, jelikož pštrosi se zde v této době ještě hojně vyskytovali. Právě datování subfosilní skořápky pštrosího vejce (kosterní pozůstatky nebyly objeveny) z kulturně příbuzné jeskynní lokality umožnilo datovat dobu osídlení na zmíněných přibližně 10 000 let. Tomu odpovídají také údaje archeologické, sedimentologické a klimatologické, i když samozřejmě nelze datovat lokalitu „Šabarak-usu“ s nijak závratnou přesností.
Zemědělství sice v oblasti jižního Mongolska v průběhu neolitu nevzniklo, přesto je možné vysledovat kulturní prvky, které sem přesahují ze sousední neolitické Číny. Pro obyvatele této oblasti byli pštrosi spolu s divokými kopytníky nepochybně významným lovným objektem a zároveň i zdrojem významné zásoby bílkovin v podobě objemných vajíček. Navrtané úlomky jejich skořápek proto nejspíš nosili i na svých přívěscích.
Podobné využití měla také pštrosí vajíčka, objevená na archeologických lokalitách v severní Číně nebo na jihu Afriky, a to již v pozdním pleistocénu. Skořápky velkých pštrosích vajec sloužily neolitickým obyvatelům jižní části pouště Gobi také jako nádoby a nejspíš i jako jisté pozitivní symboly či přímo talismany nebo amulety.
V této podobě proto nosili úlomky skořápek rovněž provrtané na svých náhrdelnících a možná i jiných přívěscích. A zde už se konečně dostáváme k podstatné informaci – neolitičtí obyvatelé Gobi nesbírali za tímto účelem pouze skořápky čerstvých pštrosích vajec, ale také místy početně se vyskytující fosilní skořápky vajec dinosauřích.
Slavná paleontologická lokalita Planoucí útesy se ostatně nachází pouhé dva kilometry severně od archeologické lokality „Šabarak-usu“ a neustále působící povrchová eroze zde zkamenělá dinosauří hnízda odkrývá po desítky či stovky tisíciletí.
Je nepochybné, že obyvatelé předvěkých sídlišť tyto zkameněliny často objevovali, a hned také poznali, že se jedná o vajíčka (ačkoliv jim bylo jasné, že nepatří pštrosům, o čemž svědčil jejich protáhlý tvar a dále zřejmý fakt, že jsou „z kamene“). Snad nápadná vejce oviraptorosaurních dinosaurů považovali za jakési nadpřirozené znamení, snad věřili, že nošení úlomků zkamenělých skořápek jim přinese štěstí při lovu nebo odvrátí hlad, přírodní katastrofy a další nepříjemnosti.
O takových interpretacích samozřejmě nic nevíme a vědět ani nebudeme, písemné záznamy se v této době ještě nevedly – je ovšem nepochybné, že fosilní vajíčka stála tehdejším lidem za nemalou námahu, aby do nich vyvrtali otvory a nasazovaly je na své přívěšky. Dokládá to již letmý pohled na tisíce položek uskladněných v depozitářích Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku, v rámci kolekcí z „lokality 1“ a „lokality 2“ se zde totiž nachází asi 220 fragmentů pštrosích vajec a také 16 úlomků fosilních vajíček oviraptorosaurních dinosaurů.
Všechny jeví stopy po záměrném opracování v podobě rýh a navrtaných kruhových otvorů, svědčících o snaze vyrobit z těchto přírodních materiálů korálky do náhrdelníků nebo jiných přívěsků. Je také možné, že tyto ceněné přírodní objekty byly převáženy do dalších oblastí a snad se mohly stát i předmětem jakési jednoduché formy směny či obchodování.
Ani o tom však samozřejmě žádné konkrétnější poznatky nemáme. Připomeňme tedy jen tolik, že toto vše se děje zhruba 8 tisíciletí před přelomem letopočtu neboli celé tisíce let před egyptskými pyramidami a mezopotamskými zikkuraty. Je prakticky jisté, že ani v tomto případě to není nejstarší interakce mezi dávnými lidskými populacemi a dinosauřími fosiliemi, avšak podle všeho je to nejstarší relativně dobře doložené „setkání“.
A zatímco pravděpodobný původce fosilních vajíček byl vědou identifikován a pojmenován až na přelomu druhého a třetího tisíciletí našeho letopočtu, jeho fosilní vajíčka možná hojně sloužila dávným obyvatelům střední a východní Asie již o celou desítku tisíciletí dříve.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
