Dopis, o kterém bude řeč, jsem posledních 15 let považoval za nenávratně ztracený. Objevil jsem ho nedávno naprostou náhodou a nebýt životního jubilea Zdeňka Svěráka, nejspíš bych jej opět uložil mezi důležité rodinné dokumenty. Načasování nálezu v předvečer mistrových devadesátin mě však přesvědčilo, abych po téměř čtyřech dekádách snad tak trochu porušil listovní tajemství. Možná stejně jako se Josef Abrhám v závěru filmu Jára Cimrman ležící, spící (1983) odhodlá ke skutku, který by možná u jiných odsuzoval, a nahlédne oknem do soukromí staré paní.
 |
Myslím, že mohu bez přehánění říct, že jsem vyrůstal s hrami Divadla Járy Cimrmana, nebo spíše s jejich audiozáznamem na gramofonových deskách. Znal jsem je takřka zpaměti a první píseň, jež mi jako děcku vždy přišla na mysl, byla Píseň proti trudnomyslnosti. Rodiče byli nadšenými zájezdními návštěvníky pražských divadel a koncertních síní, což nakonec přispělo k zásadnímu rozhodnutí o rodinném přesunu blíže „ke zdroji“. Když mi bylo řečeno, že se má naše rodina z Podkrkonoší přestěhovat do Prahy, začal se v mé dětské hlavě rodit nápad.
V únoru 1989, tedy zhruba čtvrt roku před akcí „Kulový blesk“, jsem jakožto osmiletý žák 3. třídy základní školy sedl a napsal dopis. Adresu jsem neznal, nicméně adresát pan Zdeněk Svěrák, Divadlo Járy Cimrmana, Praha prostě stačil a psaní evidentně dorazilo. Bohužel kopii svého listu nemám, ale napsal jsem v něm něco v tom duchu, že se stěhujeme do Prahy a rádi bychom konečně viděli hru DJC na vlastní oči. Vysvětlil jsem, že nevím, kde se dají koupit vstupenky. Kdo viděl film Nejistá sezona (1987), dokáže si jistě představit, že tento proces nemusel být v té době bez obtíží ani pro Pražáky. Dále jsem panu Svěrákovi psal asi něco v tom duchu, že tatínek, který je lékařem, má sice raději operu, ale že to nevadí.
Uplynuly dva měsíce. Popravdě, charakter adresy i dopisu mi nenechával mnoho nadějí na odpověď. Ale jak jsem již předeslal v úvodu, v druhé polovině dubna 1989 skutečně odpověď dorazila.
Dopis Zdeňka Svěráka  V Praze 16. 4. 1989 Milý Alši Vašíčku ml., ani nevíš, jakou radost jsme měli z Tvého dopisu. Odpovídáme na něj až po dvou měsících, protože jsme ho nejprve poslali do Národního divadla, aby věděli, kvůli kterému divadlu se lidé stěhují do Prahy a kvůli kterému se nestěhují. V Národním si Tvé psaní za rámeček nedali a poslali nám ho zpět pokropené slzami odshora až dolů. Lístky do našeho divadla se shánějí tak, že se zajde do kulturního domu Solidarita v Praze 10–Strašnice, a tam je na nástěnce napsáno, kdy je předprodej na příští měsíc. A ten den se pak musí jít do ulice Starostrašnická a tam v předprodejně vstupenky zakoupit. Svému kožnímu a posudkovému tatínkovi, který má raději opery, řekni, že také hrajeme operu. Jmenuje se Cimrman v říši hudby. To by se mu mohlo líbit, a kdyby mu při našem zpěvu naskočila husí kůže nebo alergická vyrážka, jistě by věděl, co si předepsat. Až se přestěhujete, přijďte se nám (i se sl. sestrou) do šatny ukázat. Přijde-li i maminka, prosíme 1 šumivý celaskon. S přátelským pozdravem i za kolegu Smoljaka Z. Svěrák |
V obálce byla nejen výše uvedená odpověď Zdeňka Svěráka s onou zásadní informací – návodem na koupi vstupenek, ale i podepsaná fotografie a čtyři lístky do první řady na hru Dobytí severního pólu.
Byla to pro mne životní lekce lidské vlídnosti rámovaná moudrým humorem. Dnes – po téměř čtyřech dekádách – se nebojím tvrdit, že mě Svěrákův dopis, jenž upevnil můj vztah k cimrmanologii, formoval i do daleké budoucnosti. Studium technického a vědeckého odkazu českého génia Járy Cimrmana nejen vybudovalo nezbytné základy pro moji budoucí profesi redaktora technického magazínu, ale nasměrovalo mě hned k několika dalším oblastem lidské činnosti:
- průzkumné expedice – například po libyjských stopách cestovatele Františka Elstnera či putování trabantem napříč Jižní Amerikou (Dobytí severního pólu, Afrika)
- má pilotní vášeň v podobě licence pilota horkovzdušných i plynových balonů (Hospoda Na mýtince)
- dlouholetá práce v televizním zpravodajství a publicistice (Dlouhý, Široký a Krátkozraký)
- láska k železnici (Vražda v salónním coupé)
- a zejména vztah k historii (Posel z Liptákova, Blaník)
Rád bych panu Zdeňku Svěrákovi popřál vše nejlepší k životnímu jubileu a poděkoval (nejen) za jeho milou odpověď malému klukovi do Podkrkonoší. Někdy totiž i malé věci mohou znamenat mnoho a hlavně zažehnout mnohé.
