Příbřežní městečko Puerto Chicxulub s pěti tisíci obyvateli dnes svým klidem a pomalým životním rytmem ničím nepřipomíná katastrofu, která se právě v těchto místech rozpoutala na úplném konci křídy. Jako pomyslné epicentrum dopadu bylo identifikováno teprve před čtvrt stoletím. | foto: J. G. EtxabeCreative Commons

Větší pohroma, než jsme čekali. Geologové nahlédli pod kráter Chicxulubu

  • 89
Po dopadu vesmírného tělesa před 66 miliony lety, po němž vyhynuli dinosauři, pokryla celou oblast Yuakatánu až desítky metrů silná vrstva uvolněných hornin. Přesnější rozsah katastrofy umožnilo určit až odtajnění vědcům nepřístupných údajů od naftařů.

V dnešním článku se ještě jedou vrátíme k následkům dopadu meteoritu na konci křídy do Mexického zálivu, kterému jsme se v poslední době už několikrát věnovali (třeba v „rekonstrukci“ posledního dne dinosaurů). Důvod je prostý: v posledních měsících bylo k tomuto tématu publikováno množství nových článků a odborných statí.

Velká část z nich je založena na údajích a vzorcích získaných v minulém roce během prvního vrtu přímo do centra kráteru. A navíc se podařilo nemožné a po desetiletích žádostí a vyjednávání byly konečně odtajněny strategické geofyzikální údaje z těžby nerostných surovin v této oblasti, které prováděla mexická státní naftařská společnost Pemex.

Snímky severozápadní části Yucatánského poloostrova s dobře patrným kruhovým okrajem nyní již hluboko pohřbeného impaktního kráteru Chicxulub. Na pevnině se v současnosti nachází necelá polovina jeho někdejší rozlohy, průměr celé struktury činí asi 180 až 200 kilometrů.

Díky novým údajům tak máme nyní lepší představu o tom, jak významně dopad přeměnil nejbližší okolí v oblasti budoucího Mexického zálivu, který byl před 66 miliony let součástí větší vodní plochy, tzv. Proto-Karibiku. Zaplňuje se tím jedno bílé místo ve výzkumu této události: od roku 1980 se podařilo získat četné údaje o přibližném množství impaktního materiálu usazeného ze vzdálených lokalit po celém světě včetně Nového Zélandu, severní Afriky nebo západní Evropy, ale údaje ze samotné oblasti dopadu a jeho nejbližšího okolí dosud chyběly. Změnilo se to až v loňském roce, kdy vyšla práce trojice autorů v periodiku Journal of Geophysical Research: Solid Earth. Jaké nové poznatky jsme tedy o této události získali?

Začněme rovnou ohromujícími čísly – při dopadu se v jeho bezprostřední blízkosti „přemístilo“ asi 200 tisíc kubických kilometrů horniny. Původní podoba dna budoucího zálivu se zcela změnila a celou oblast budoucího Yucatánu i Karibiku pokryla desítky až stovky metrů silná vrstva rozbité horniny.

Podle geologa Jasona Sanforda, jednoho z autorů studie, k tomu došlo z geologického hlediska prakticky okamžitě, v průběhu dní až několika málo týdnů. K těmto zjištěním došli autoři studie pečlivým výzkumem dat ze 408 vrtných jader, které poskytly vzorky z hloubky až 10 kilometrů, a také údajů ze seismického průzkumu (tj.měření odrazu vln nějakého zdroje na povrchu - může jím být i malý výbuch, pozn.red.).

Díky němu získali vědci ještě lepší představu o trojrozměrném uspořádání uloženin hluboko pod povrchem zálivu. Stěžejní v tomto ohledu byla právě analýza dat z komerčních vrtů, které se ještě donedávna držely v tajnosti. Díky diplomatickému umění týmu z Univerzity v Texasu byly za jistých podmínek uvolněny a geofyzik Sean Gulick ze stejné instituce se mohl i se svými kolegy pustit do práce. Získal tak lepší představu o mocnosti, objemu a povaze hraničních vrstev hluboko pod povrchem, a to až do hloubky kolem 15 kilometrů. Tak hluboko se zatím nikdo nedostal, a to platí i pro osobnosti typu Davida A. Kringa, který se výzkumem Chicxulubu zabývá již od počátku 90. let.

Suchá drobnost

Dodejme bokem jeden drobný střípek z předběžných výsledků stále probíhajícího výzkumu vrtných jader v Brémách: Podle tamních vědců je pravděpodobné, že místo dopadu asteroidu bylo před 66 miliony let ve skutečnosti souší, a nikoliv mělkým šelfovým mořem, jak se dosud předpokládalo.

Rozsah katastrofy byl samozřejmě znám již dříve, ale nyní se představa ještě více upřesnila. Víme například, že transport materiálu po dopadu svým rozsahem naprosto zastínil i druhou největší známou událost podobného druhu (okamžité uložení horninového materiálu), kterou je tzv. Nuuanuský bahnotok (či lavina) na Havaji, a to o celé dva řády. Přesně podle očekávání je materiál v impaktní vrstvě dál od místa dopadu složen zejména z jemnozrnného materiálu, zatímco v oblasti zálivu sestává vrstva z písku, štěrku i větších kusů horniny v mocnosti mnoha desítek metrů.

Ukazuje se, že zemětřesení a vzniklé tsunami měly takovou intenzitu, že do prostoru budoucího zálivu přenesly materiál z velmi vzdálených oblastí, například dnešního Texasu nebo Floridy. Proto je podle Gulicka ona impaktní vrstva silná desítky nebo až stovky metrů – obsahuje materiál přinesený činností gravitace (uvolněná hornina při zemětřeseních, spad vyvrženého materiálu) i vodou (masivní tsunami). Vědci shrnují závěr své studie konstatováním, že bylo vždy obtížné představit si tak energické události, jako je zemětřesení, sopečná exploze nebo silná jaderná exploze. V případě dopadu planetky Chicxulub to byl však neustálý boj s tím mít dostatečně otevřenou mysl i pro ty nejdivočejší představy z hlediska celkového množství sedimentu, působící energie a rychlosti, s jakými se při této události musí pracovat.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Článek byl převzat z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy, a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.