Postapokalyptický svět několik dní po dopadu planetky. Ptakopánvý dinosaurus Thescelosaurus neglectus přežil díky schopnosti vyhrabat si podzemní noru, brzy však zahyne vyhladověním a vlivem znečištěného vodstva i ovzduší. V tuto chvíli už je funkčně vyhynulým druhem.
Druhohorní roky měly totiž vyšší počet dní než ty současné (ještě na konci křídy měl jeden solární rok 372 dní), protože Země se tehdy otáčela kolem své osy ještě o trochu rychleji než dnes. O tom ale malí vývojově primitivní savci, jako byl multituberkulát rodu Mesodma, neměli sebemenší tušení. Jejich mozky byly ještě velmi malé, oproti současným savcům stejné velikosti dosahovali několikanásobně menšího objemu.
Na jejich straně byla ale jedna velká výhoda – mnohé z těchto drobných „chlupatých koulí“ dokázaly hrabat hluboké podzemní nory. Navíc byli tito pravěcí savci velmi přizpůsobiví, a když na to přišlo, dokázali se živit takřka vším – nebyli vybíraví a snášeli i dlouhá období hladu.
Jak si savci vedli při katastrofě, která vyhubila dinosaury |
Zatímco velcí a často výrazně ekologicky specializovaní dinosauři byli po dopadu planetky v podstatě odsouzeni k vyhynutí, malí a adaptabilní savci najednou získali klíčovou evoluční výhodu. Ale nepředbíhejme – planetka typu uhlíkatý chondrit, pocházející z vnější části hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem, po desítkách milionů let putování Sluneční soustavou konečně dorazila k osudovému místu střetu s jednou z kamenných planet.
Planetka je s rozměry Mount Everestu a hmotností v řádu bilionů tun jen smítkem prachu v porovnání s velkými objekty naší planetární soustavy, pohybuje se ale dvacetkrát rychleji než náboj, vylétávající z hlavně pušky. Na konci své cesty se ocitne v oblasti Protokaribiku, dnešního Mexického zálivu. Na místě srážky se nachází mělké šelfové moře o hloubce několika stovek metrů.
Po dopadu následuje nepředstavitelně silná exploze, jejíž energie překonává sílu většiny atomových bomb zhruba miliardkrát, okolní moře se doslova vypaří a do atmosféry je vyvrženo ohromné množství prachu, roztavených hornin a také plynů. Kráter dosáhne při dopadu neuvěřitelné hloubky téměř 40 kilometrů a šířky přes 90 kilometrů, později se ale výrazně promění a při průměru kolem 200 kilometrů bude mít hloubku asi 3 kilometry. Dnes je s těmito rozměry pohřben pod stovkami metrů mladších hornin zčásti pod pevninou Yukatánského poloostrova, zčásti pod hladinou Mexického zálivu.
Snímky severozápadní části Yucatánského poloostrova s dobře patrným kruhovým okrajem nyní již hluboko pohřbeného impaktního kráteru Chicxulub. Na pevnině se v současnosti nachází necelá polovina jeho někdejší rozlohy, průměr celé struktury činí asi 180 až 200 kilometrů.
S okamžikem srážky končí celá éra druhohor, protože ani v zemské biosféře už po této události není nic jako dřív. Z hlediska fyziky je situace jasná – děsivě mocná energie, uvolněná při dopadu, musela být někam uvolněna – v tomto případě do podoby žáru, světla, hluku a seismických pulzů, které naprosto zdevastovaly okolí do vzdálenosti stovek až tisíců kilometrů od místa dopadu. Všechno v okruhu asi tisíce až osmnácti set kilometrů bylo takřka okamžitě vypařeno, což se samozřejmě týkalo i všech obratlovců. Na území Nového Mexika, vzdáleného kolem 2 400 km od místa dopadu (a Montany, vzdálené přes 3 000 km) už byl život této první vlny smrti ušetřen – vražedný termální pulz byl pro ně schován pod horizontem.
Ani oni ale nebyli ušetřeni toho, co nastalo v dalších desítkách minut. Kromě výhružně rudé oblohy se sem brzy přihnal vítr o rychlosti nejsilnějších hurikánů, země se vlnila jako trampolína při nejsilnějších zemětřeseních, jaké v posledních miliardách let Země poznala (a mnohem silnějších, než jaká zatím zaznamenalo lidstvo) a z nebe pršelo rozžhavené sklo v podobě bezpočtu impaktních sférulí.
Drobně kulovité částečky (sferule), které vytvořilo teplo při nárazu meteoritu na dnešním Yucatanu.
Ty také zahřívaly atmosféru natolik, že na dobu minimálně několika minut rozpálily vzduch na teploty podobné těm, které nastavujeme jako maximum v kuchyňské troubě. Prakticky všechna vegetace na území Severní Ameriky do několika minut vzplála zuřivými požáry a pro tamní faunu tak bylo jedinou šancí jak přežít schovat se rychle do přírodních úkrytů typu jeskyní, případně pak pod zem nebo pod vodní hladinu.
Ani výbuch všech „atomovek“ se nevyrovná síle dopadu druhohorní planetky |
