Aktivně létající „bratránkové“ dinosaurů, v populární kultuře často nesmyslně označovaní jako „létající dinosauři“, mají vlastní příběh o vyhynutí na konci křídy. Ačkoli je prakticky stejně smutný a nakonec pro pterosaury fatální, liší se v některých ohledech od poměrně dobře zmapovaného příběhu suchozemských vládců druhohorních pevnin.
Schéma zobrazující některé druhy ptakoještěrů, známé z konce období křídy. Jak ukázaly zejména fosilní objevy z Maroka, ještě v posledních stovkách tisíc let křídové periody byla biodiverzita těchto létajících plazů podstatně vyšší, než mohl kdokoliv dříve předpokládat. Pterosauří fauna z fosfátů údolí Ouled Abdoun je zobrazena vlevo nahoře (modré až tyrkysové siluety). Kredit: Nicholas R. Longrich, David M. Martill, Brian Andres; Wikipedia (CC BY-SA 4.0)
Protože fosilie ptakoještěrů jsou vzácnější a obvykle i hůř zachované než fosilie dinosaurů, dlouho nebylo o posledních zástupcích této skupiny známo téměř nic konkrétního. Paleontologové dřív předpokládali, že už desítky milionů let před koncem křídové periody začali ptakoještěry ekologicky vytlačovat evolučně se vzmáhající ptáci, kteří větší a silnější, ale také méně adaptabilní pterosaury překonávali ve schopnosti nacházet úspěšně potravu a dostatečně rychle se množit.
Na konci křídy už mělo zbývat jen několik málo druhů nadměrně specializovaných obřích azdarchidů, kteří již nebyli schopni se dál vyvíjet a dostatečně rychle reagovat na změny životního prostředí. Podle tohoto kdysi převládajícího názoru by proto tito létající plazi beztak brzy vyhynuli nezávisle na příchodu celosvětové katastrofy, snad jen o několik stovek tisíc let později.
Ačkoli mnozí specialisté na fyziologii a anatomii ptakoještěrů proti tomuto názoru vystupovali a poukazovali na to, že druhohorní letci vykazovali vysokou míru variability a adaptability na své prostředí, neměli k dispozici prakticky žádné hmatatelné důkazy pro tvrzení, že by se tato skupina dožila ve větší rozmanitosti konce druhohorní éry. V posledních několika letech však tyto nezpochybnitelné fosilní doklady skutečně spatřily světlo světa. A spolu s nimi staré názory na průběh vymírání ptakoještěrů velmi rychle… vyhynuly.
Mylnou představu pohřbily nálezy z roku 2018
Které objevy tedy vyvrátily dlouhodobě uznávaný pohled, že ptakoještěři byli v období pozdní křídy globálně vytlačováni ptáky a koncem křídy (v průběhu geologického věku maastricht, tedy asi před 72 až 66 miliony let) už dožívaly jen jejich poslední populace? Například již v roce 1999 byla publikována studie, která doložila existenci velkých pozdně křídových azdarchidů na území Španělska, o osm let později pak byly fosilie zástupce jiné skupiny objeveny v pozdně křídových sedimentech Argentiny (souvrství Candeleros).
Přibližně od roku 2010 začali být v sedimentech nejmladší křídy objevováni také zástupci jiných skupin pterosaurů, kteří již podle starších představ měli být dávno vyhynulí. Díky tomu se ukázalo, že ještě v nejpozdnější křídě stále existovali jiní zástupci než jen azdarchidi – konkrétně pak skupiny Pteranodontidae, Nyctosauridae a možná také Tapejaridae.
Druhová rozmanitost posledních ptakoještěrů byla zkrátka mnohem větší, než si kdokoli mohl dřív představovat. V roce 2009 byla navíc publikována vědecká studie, která zpochybnila jinou starší hypotézu, a to tu, že ptáci postupně ekologicky vytlačili menší druhy ptakoještěrů. Britští autoři této práce konstatovali, že fosilní záznam nedokládá přímou souvislost mezi zvyšující se biodiverzitou křídových ptáků a úbytkem v početnosti a rozmanitosti pterosaurů. Naopak, v některých lokalitách patrně menší pterosauři dokonce dokázali praptáky z ekosystému zpětně vytlačit.
Bakonydraco galaczi byl tapejaridní pterodaktyloid, žijící v období geologického věku santon (asi před 85 miliony let) na území dnešního Maďarska. Jeho fosilie byly popsány roku 2005 a přispěly k lepšímu pochopení biodiverzity ptakoještěrů v období pozdní křídy. Vzdálení příbuzní tohoto středně velkého evropského ptakoještěra žili ještě téměř o dvacet milionů let později, tedy na samotném konci křídové periody.
V roce 2014 toto nové pojetí podpořily i objevy malých azdarchidů z pozdní křídy na území Maďarska. Ty ukázaly, že menší druhy ptakoještěrů s křehkými kostmi jednoduše neměly velkou šanci dochovat se ve fosilním záznamu, a tak početnost malých pterosaurů v období pozdní křídy nejspíš dlouhodobě výrazně podhodnocujeme.
Nejpřevratnější objevy, které zcela rozmetaly pochybnosti o tom, že ptakoještěrům se dařilo dobře až do samotné katastrofy na konci křídy (K-Pg), však přišly z Maroka. V sedimentech z údolí Ouled Abdoun (tzv. fosfáty Khouribga), pocházejících z nejpozdnější křídy, bylo k letošku popsáno již sedm různých ptakoještěrů ze skupin Azdarchidae, Nyctosauridae i Pteranodontidae.
Již v roce 2003 byl z těchto vrstev starých asi 66 až 68 milionů let popsán velký azdarchid Phosphatodraco mauritanicus, skutečná smršť nových vědeckých popisů však nastala v roce 2018. Kromě dvou přesněji neidentifikovatelných azdarchidů (z nichž jeden mohl patřit do obřího rodu Arambourgiania) byly odtud stanoveny nové druhy Alcione elainus, Barbaridactylus grandis, Simurghia robusta a Tethydraco regalis.
Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o jednu lokalitu, na které koexistovalo přinejmenším pět různých druhů pterosaurů o rozpětí křídel od dvou až do téměř deseti metrů, je prakticky jisté, že tato skupina musela být ještě na úplném konci křídové periody relativně diverzifikovaná. Bohužel pro ně však převažovaly velké a silně specializované druhy, které neměly šanci katastrofu přežít. Menších nespecializovaných forem, schopných podobně jako ptáci přečkat nejhorší období a opět zahájit evoluční radiaci, bylo v případě posledních populací ptakoještěrů nejspíš jen málo.
Svůj evoluční vrchol už měli pterosauři na konci křídy dávno za sebou, o tom prakticky nikdo nepochybuje, určitě ale nešlo o skomírající vývojovou větev obratlovců, pro kterou byl dopad planetky pouhou poslední ranou z milosti. Ptakoještěři, stejně jako neptačí dinosauři, tak dotáhli svůj tragický úděl až do úplného konce v podobě pekla globální katastrofy, která před 66 miliony let zasáhla osudově do vývoje mnoha tehdejších druhů.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi, včetně bohatého odkazového rejstříku, najdete zde.
