První „praví“ zástupci skupiny Pterosauria se objevili jen krátce po prvních dinosaurech, zhruba před 230 až 225 miliony let (raná fáze období svrchního triasu) a vyhynuli spolu s nimi na konci křídy před 66 miliony let.
V průběhu doby se značně rozrůznili, na dlouhou dobu ovládali vzdušné niky všech pevninských ekosystémů a z některých se stali největší létající tvorové všech dob. Víme také, že kdysi žili i na našem území, což dokládá zejména objev fosilií druhu Cretornis hlavaci nedaleko východočeské Chocně.
Mezi ptakoještěry bychom našli trpaslíky s velmi specializovanými adaptacemi, středně velké druhy s rozmanitou ekologií a konečně i obry, schopné létat na vzdálenosti tisíců kilometrů. Jedním z velmi zajímavých, i když do značné míry záhadných aspektů ptakoještěřího letu je také maximální rychlost, které při letu dokázali dosáhnout. Zatímco otisky jejich zkamenělých stop ukazují, že na souši se pohybovali spíše jen pomalu a neohrabaně, ve vzduchu byli mnozí z nich nejspíš skvělými akrobaty a velmi svižnými letci.
Jak byl nalezen první dinosaurus |
Některé druhy se také dokázaly výborně potápět nebo plavat na hladině, nás však nyní zajímá ten nejrychlejší způsob pohybu. Vzhledem k tomu, že dodnes nikdo s jistotou neví, jak přesně vypadala či fungovala anatomie, fyziologie a biomechanika pterosauřího letu, jsou jakékoliv odhady rychlosti jen velmi přibližné a nejisté. Velkou neznámou je již samotný vzlet (zejména u obřích druhů), míra využívání vzdušných proudů nebo způsob držení těla, způsob mávání křídly a mnoho dalšího.
Vědci si proto vypomáhají nejen počítačovými modely, ale také výzkumem anatomie ptakoještěrů, fosilním záznamem a v neposlední řadě i pozorováním letu současných ptáků a netopýrů. Mezi nejrychlejší známé ptáky z hlediska horizontálního letu patří rorýs východní (Hirundapus caudacutus), jemuž bylo údajně naměřeno až 169 km/h (46,9 m/s). Poněkud jistější už jsou rychlosti kolem 150 km/h (41,7 m/s), kterých dosahují některé druhy rarohů a fregatek. Rychlostmi přes 120 km/h (33,3 m/s) pak létají také některé druhy vrubozobých, jako je pižmovka ostruhatá (Plectropterus gambensis, 143 km/h), morčák prostřední (Mergus serrator, 130 km/h) nebo kajka mořská (Somateria mollissima, 123 km/h). Běžná rychlost letu u většiny ptáků je však mnohem nižší, činí v průměru asi 30 až 50 km/h.
Ale zpět k druhohorním ptakoještěrům – jakých rychlostí v letu nejspíš dosahovali tito aktivní pravěcí plazi? V dějinách paleontologie se k přímým odhadům letecké rychlosti málo známých a poměrně obskurních létajících obratlovců odhodlal jen málokdo, mnoho podložených a vážně míněných odhadů se tedy nedochovalo. Obecně se předpokládá, že menší druhy ptakoještěrů, velikostně odpovídající některým dnešním ptákům, dokázaly létat delší dobu rychlostmi v rozmezí asi 16 až 40 km/h (tedy 4,4–11,1 m/s).
Tak rychle možná létal například známý Pterodactylus antiquus nebo třeba Dimorphodon macronyx. Lepší odhady byly publikovány pro velké druhy pterosaurů, jako je Pteranodon longiceps nebo Quetzalcoatlus northropi. U těchto obrů s mnohametrovým rozpětím křídel byly použity virtuální i skutečné modely, testování ve větrných tunelech, zkoumány byly jejich fosilie, ale také celková morfologie a tělesné proporce, rozsah hybnosti a geometrie jejich křídel nebo také stupeň pneumatizace (množství a rozmístění dutin vyplněných vzduchem) a tloušťka stěn jednotlivých kostí.
Na základě těchto vstupních dat již v roce 2010 publikovali paleontologové Mark P. Witton a Michael B. Habib odbornou práci, podle které azhdarchidi jako Quetzalcoatlus mohli na několik minut dosáhnout maximální rychlosti letu v rozmezí asi 108 až 120 km/h (30 až 33 m/s) a takto urazit až několik úvodních kilometrů od místa vzletu. Následně pak při „plachtění“ na dlouhé vzdálenosti (což v jejich případě mohlo znamenat i 19 tisíc kilometrů) na velmi dlouhou dobu dosahovali rychlosti kolem 90 km/h (25 m/s).
Pokud by skutečně kvecalkoatlové a jejich příbuzní dokázali na dlouhé hodiny udržovat rychlost letu kolem 90 km/h, pak by například celou dnešní Českou republiku (necelých 500 km) přeletěli napříč za 5,5 hodiny a vzdálenost z Prahy do Londýna (asi 1 040 km) by jim zabrala zhruba 11,5 hodiny. Podobnou rychlost přitom mohli podle Wittona a Habiba udržovat po dobu 7 až 10 dnů při letu ve výšce kolem 4 600 metrů.
Vědci dlouho nevěděli, kam zařadit českého „draka“ |
Taková rychlost a vytrvalost je na poměry zvířete o velikosti malého letadla a tvaru rogala značně vysoká a nejen z pohledu biomechaniky velmi překvapivá. Samozřejmě rychlost ovlivňovala řada dalších parametrů, jako byly aktuální meteorologické podmínky a jiné environmentální faktory, zdraví a kondice ptakoještěra, jeho celková velikost a proporce nebo třeba velikost a tvar lebečního hřebene, který byl u některých vývojových linií častým (a dosti okázalým) znakem.
Některé další zdroje udávají pro ptakoještěry maximální rychlost až 80 mil za hodinu, tedy v přepočtu bezmála 130 km/h (36 m/s), což se již v rámci horizontálního letu blíží i nejrychlejším současným ptákům. O pterosaurech toho stále ještě hodně nevíme, ale desítky nových objevů v posledních letech nám jejich život odkrývají čím dál více. Možná se už blíží doba, kdy konečně pochopíme i nejstarší dosud nerozluštitelná tajemství těchto draků druhohorní oblohy.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
