Zastaralá rekonstrukce „obojživelného“ sauropoda druhu Amphicoelias altus v...

Zastaralá rekonstrukce „obojživelného“ sauropoda druhu Amphicoelias altus v podání Charlese R. Knighta (1897). Až v polovině minulého století bylo definitivně prokázáno, že podobné aktivity nepřipadaly u sauropodních dinosaurů v úvahu. Takto ponořený sauropod by vlivem hydrostatického tlaku nejspíš do několika minut zahynul. | foto: Charles R. Knight (volné dílo)

V čem se nejen Burian pletl. Obří dinosauři si hlubokou vodu neužívali

  • 124
Největší dinosaury historie vědci i poučení ilustrátoři jako Zdeněk Burian považovali za tvory, kteří své kostře ulevovali pobytem ve vodě. Trvalo desetiletí, než se přišlo na to, že vzít brontosaura nebo jeho příbuzné do hluboké vody je dobrý způsob, jak je rychle zabít.

Mnohé ilustrace z 19. a počátku 20. století zobrazovaly největší suchozemské tvory všech dob, tzv. sauropodní dinosaury, jako vodní tvory, kteří trávili převážnou část života ve vodě, a to často ponořeni až po hlavu. Typickým příkladem může být i nádherná malba ponořených brachiosaurů od Zdeňka Buriana z roku 1941. Důvodem, proč byli obří plazopánví dinosauři považováni za vodní tvory, byla právě jejich ohromná velikost.

Proč byli někteří dinosauři tak velcí? Měli něco, co savci ne

Paleontologové si před sto a více lety nedokázali představit, že by tak obrovská stvoření mohla unést svou vlastní hmotnost při pohybu na suché zemi. Někteří vědci projevili progresivnější pohled na věc a už tehdy hájili myšlenku suchozemských sauropodů, soudobý vědecký „mainstream“ však udával jasný trend – obří sauropodi museli žít v močálech, jezerech a řekách. 

Dnes už samozřejmě víme, že skutečnost je zcela jiná. Sauropodi byli výsostně terestrickými tvory a do vody se nejspíš často neodvažovali. Na jejich fosilních kostrách nacházíme spoustu anatomických adaptací k životu na pevné zemi a s tím související snížení tělesné hmotnosti.

Opět bychom mohli najít výjimky (možná i jakési obojživelné sauropody podobné hrochům), ve většině případů se však sauropodi do hlubší vody nejspíš neodvažovali. Důvod této skutečnosti je znám již od počátku 50. let minulého století, kdy britský paleontolog Kenneth A. Kermack vydal svoji krátkou, ale významnou práci

Ta přesvědčivě ukazuje, že dlouhokrcí dinosauři se nemohli ponořit příliš hluboko pod hladinu. Tedy alespoň ne v případě, že chtěli dál žít. Pokud by se totiž ponořili až po hlavu, tak jak je to vidět například na staré ilustraci rodu Amphicoelias od paleontologa Edwarda D. Copea z roku 1887, zabil by je velmi rychle hydrostatický tlak vody.

V žádném případě by v takové poloze nemohli dýchat a vzhledem ke své ohromné hmotnosti by se nejspíš z takové mokré smrtící pasti nedokázali dostat.

Zastaralá rekonstrukce vzezření obřího sauropodního dinosaura rodu Brontosaurus (dnes již zřejmě opět platné rodové jméno) v podání Charlese R. Knighta z roku 1897. V té době se na dinosaury neprávem pohlíželo jako na klasickou ukázku evolučního neúspěchu.

Nedostatečně silné plíce

Na konci 19. až v polovině 20. století se přesto představa sauropodů, kteří využívali svého krku jako „šnorchlu“, stala poměrně populární. Akceptovali ji i významní paleontologové, jako byl Henry Fairfield Osborn (1898), Arthur Smith-Woodward (1932) nebo Alfred S. Romer (1945). Jak tedy Kermack tuto myšlenku pohřbil a jaké to má důsledky pro náš pohled na dinosaury? A co bychom si z této 58 let staré práce měli odnést za poznání?

Poměrně nekriticky tuto představu převzali američtí i evropští paleontologové, kteří se domnívali, že schopnost ponoru umožnila sauropodům nadnášet jejich těžké tělo, vyhledávat pro suchozemské tvory nedostupné zdroje vodní potravy a chránit se před útoky dravých dinosaurů (o nichž předpokládali, že nedokázali plavat ani se potápět). Kermack se nicméně na tuto myšlenku podíval kritickým empirickým pohledem a velmi rychle ji zavrhl jako zcela nesmyslnou.

Plíce dinosaura ponořeného tak, jak lze vidět na Copeově rekonstrukci, by se totiž nacházely asi šest až sedm metrů pod hladinou vody. Hydrostatický tlak působící na hrudník i plíce dinosaura by byl enormní, Kermack jej odhadl na osm liber (zhruba 3,6 kg) na čtvereční palec (tj. celkem 1,6 kg/cm²). Pokud by se průdušnice pod tímto tlakem nezhroutila, plíce by byly v přímém styku s atmosférou, dýchací svaly by však nemohly být dostatečně silné, aby zvládaly při nádechu rozšířit plíce proti hydrostatickému tlaku.

Rekonstrukce velikostí člověka a tří apatosaurů, od kterých máme kosterní nálezy. Oranžově je Apatosaurus ajax, červeně Apatosaurus louisae a zeleně je Apatosaurus (či chcete-li Brontosaurus) excelsus.

Žádný šnorchl

Dnes je možné namítnout, že sauropodi možná dýchali podobně jako ptáci za pomoci vzdušných vaků, to však hypotetický problém s jejich „podvodním“ dýcháním uspokojivě nevyřeší. Tlak na tělo ponořeného dinosaura by odpovídal mnoha tunám a velkým problémem by byla také dostatečná odolnost cévních stěn. 

Je téměř jisté, že u takového ponořeného sauropoda by se stěny kapilár rychle narušily a došlo by k smrtelnému vnitřnímu krvácení. A konečně je prakticky jisté, že nestandardní gradienty tlaku v plicním oběhu by působily devastačním způsobem na srdce ponořeného dinosaura a velmi rychle by jej fatálně poškodily (viz tuto práci).

Dinosauři měli lupy. A méně „tučnou“ kůži než ptáci

Sečteno a podtrženo, sauropodi svůj krk nemohli ponořit až po hlavu a využívat jej jako šnorchl. Pokud by se něco takového stalo, šlo by prakticky o rozsudek smrti pro nešťastného sauropoda.

Jaký tedy můžeme udělat závěr? Mnozí sauropodi možná žili v blízkosti vody a snad se do ní občas i částečně nořili, je však jisté, že se nepotápěli celým trupem. V takovém případě by nepochybně nemohli dýchat a brzy by zahynuli. Na tomto příkladu je zajímavé, že některé moderně vyhlížející poznatky o dinosaurech byly vlastně známé již před mnoha desetiletími. Tak tedy definitivní sbohem, „šnorchlující“ sauropodi!

Text byl převzat z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.