Bylo to rána z milosti. Tak byl někdy charakterizován dopad planetky, který vedl k vymření dinosaurů. Nejslavnější studií s tímto závěrem je patrně ta, kterou v roce 2016 publikoval britský paleontolog Michael Benton a jeho kolegové.
Podle Bentona i některých dalších badatelů dopad planetky a další průvodní jevy ukončily existenci posledních populací dinosarů, kteří by již tak v relativně krátké době vymírali.
Nechejme stranou otázku, zda někteří dinosauři (mimo ptáků) mohli přežít katastrofu na konci křídy či o kolik století či tisíciletí to mohlo být. Podstatné je zhodnotit, zda pozdně křídoví dinosauři skutečně již měli dny svého rozkvětu za sebou a zda byly jejich dny opravdu sečteny už dlouho před koncem křídy.
Jak už vyplývá z nadpisu tohoto článku, novější výsledky výzkumu svědčí spíše o opaku. K těmto argumentům přibyla nedávno i práce badatelů z Univerzity v Bathu a z Národního přírodovědeckého muzea v Londýně.
V hlavní roli se tentokrát ocitly výkonné počítače a vývojové stromy různých dinosauřích skupin, které byly podrobeny důmyslným metodám statistického modelování. Studie publikovaná v odborném periodiku Royal Society Open Science dokládá, že dinosauři byli i na úplném konci křídy schopni stále vyvíjet nové druhy.
Joe Bonsor (první autor studie) s kolegy oproti svým předchůdcům postupovali poněkud jinak. Velký problém při tvorbě podobných modelů byl nedostatek informací, či přesněji řečeno nedostatek fosilií, z kterých by se takové informace daly získat.
Zkamenělin jednoduše řečeno není dost, a tak především u některých skupin existují velké mezery v nálezech. „Soumrak“ dinosaurů tedy mohl být pouze klam vzniklý díky mezerám ve fosilním záznamu na většině zkoumaných lokalit.
Pohled na výchozy geologického souvrství Hell Creek ve východní Montaně. V této geologické formaci jsdou dochovány fosilní a sedimentární pozůstatky posledních asi 1 až 1,5 milionu let křídové periody, a tedy i světa posledních žijících neptačích dinosaurů.
Bonsor s kolegy nicméně dokázali tyto mezery vyplnit – ne ovšem novými nálezy. Využili pokročilejších postupů statistického modelování, přičemž jako referenční data využili míru rychlosti vzniku nových druhů (speciace) a nikoliv dříve využívaný prostý součet známých druhů v dané vývojové skupině. Do své statistiky doplnili i novější vývojová schémata a zahrnuli širší spektrum druhů.
Pak nechali počítače vytvořit velké množství možných scénářů vývoje dinosaurů na základě dat. A dospěli k závěru, že dinosaurům se ve většině z nich dařilo velmi dobře. Jen malá část (518 z 2727) jasně nasvědčovala trendu k úplnému vyhynutí dinosaurů koncem křídové periody.
Dinosauři byli na konci křídy zřejmě stále v plné evoluční síle a i přes jistý úbytek druhové rozmanitosti v některých vývojových skupinách rozhodně nelze mluvit o jejich postupném vymírání před koncem křídy. Mimo jiné tento poznatek opět o trochu více posiluje význam dopadu planetky Chixculub, která je skutečně zásadní a možná dokonce jedinou příčinou vymírání na konci křídy.
Samozřejmě je nutné doplnit, že studie zcela přesvědčivě nedokazuje ani to, že všechny vývojové linie dinosaurů prožívaly koncem křídy svůj rozkvět. Drastické propady v druhové rozmanitosti ale s novými metodami výzkumu můžeme zřejmě vyloučit. Zejména v případě rohatých dinosaurů (ceratopsidů) a kachnozobých dinosaurů (hadrosauridů) byla dinosauří biodiverzita i na úplném konci křídy stále velmi vysoká. Ke stejnému závěru mimochodem dospěla i loni publikovaná studie, zaměřená na severoamerické pozdně křídové ekosystémy.
Ostatně dinosauří populace z úplného konce křídy dnes známe z lokalit prakticky všech kontinentů (včetně Antarktidy) a jejich zástupci byli patrně jedinými velkými suchozemskými obratlovci svých ekosystémů.
Je tedy velmi pravděpodobné, že nebýt mimozemského zásahu z kosmu, majícího podobu dopadu planetky před 66 miliony let, přinejmenším zmíněné skupiny ptakopánvých dinosaurů by přežívaly ještě dlouhou dobu do následující éry kenozoika. A kdo ví, možná by vzdálení vývojoví potomci triceratopsů a edmontosaurů žili vcelku poklidně a ve velkých počtech dodnes.
Kdyby se neodehrál dopad planetky na konci křídy, dinosauři by se nepochybně mohli vyvíjet dál, a tak by mimo jiné zpožďovali i vývoj našich primátích předků. Nebýt katastrofické události z konce křídy, dnes bychom tu ještě s největší pravděpodobností nebyli. Náš evoluční vývoj by se totiž zpozdil o miliony let a my bychom se dosti pravděpodobně vůbec nevyvinuli.
Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy. Původní text najdete zde, společně s dalšími novinkami ze světa paleontologie.
