Největší známí titanosauři z hlediska hmotnosti několikanásobně překonávají i ty největší známé ptakopánvé dinosaury, jako byl obří hadrosaurid Shantungosaurus giganteus (hmotnost v rozmezí 17 tisíc až 23 tisíc kg), chobotnatce, jako je archaický slon Palaeoloxodon namadicus (hmotnost až 22 tisíc kg) nebo kolosální bezrohé nosorožce v podobě druhu Paraceratherium transouralicum (hmotnost v rozmezí 11 tisíc až 20 tisíc kg). Zatímco ti největší dinosauři (mimo sauropody) i suchozemští savci patrně jen zřídka přesáhli hmotností hranici 20 tisíc kilogramů, skutečně obří rozměry u sauropodů začínají spíše až na dvojnásobné hodnotě.
V současnosti přitom známe nejméně desítku druhů těchto dlouhokrkých obrů, u nichž předpokládáme reálnou hmotnost přes 50 tisíc kg. Tito druhohorní giganti tedy vážili zaživa tolik, co desítka dospělých slonů afrických. Zatím největším známým sauropodem je (alespoň k tomuto datu) stále patagonský titán Argentinosaurus huinculensis, od jehož formálního popisu si příští rok připomeneme již 30. výročí. Ačkoliv se u argentinosaura objevují i velmi nízké odhady hmotnosti v rozmezí zhruba 56 a 72 tun, většina paleontologů se dnes shoduje, že tento jihoamerický kolososaur mohl reálně dosáhnout hmotnosti až kolem 95 tun (nejvyšším věrohodným odhadem z práce publikované v roce 2016 je dokonce hodnota 96 400 kg).
Biomechanická hranice
Je však už toto ona pomyslná biomechanická hranice pro suchozemské obratlovce? Nebo fyzika a biologie umožňují vznik a „fungování“ ještě podstatně větších kráčejících živočichů? Této zajímavé a podstatné otázce se zatím mnoho vědců nevěnovalo, jakousi dnes již klasickou prací na dané téma je však studie finského nezávislého badatele Jirkyho E. I. Hokkanena, vydaná roku 1986 v periodiku Journal of Theoretical Biology. Práce nese výmluvný název The size of the largest land animal („Rozměry největšího suchozemského živočicha“) a dochází k poněkud překvapivému závěru.
Podle výpočtů autora je totiž teoreticky možné, aby existoval i suchozemský živočich s hmotností od 100 do 1 000 tun (přičemž za předpokladu určitých nám zatím neznámých adaptací by údajně mohlo být překročeno i oněch milion kilogramů). Nejtěžší známé stromy sice skutečně dosahují hmotnosti i přes 1 900 tun, u kráčejících živočichů je však fyzika mnohem neúprosnější, a popravdě řečeno, zatím nevíme o žádném dinosaurovi nebo kterémkoliv jiném tvorovi, který by s jistotou překonal i onu nižší uvedenou hranici 100 tisíc kilogramů.
Hokkanen uvádí, že od roku 1638, kdy bylo publikováno pojednání o přírodních zákonech slavného italského badatele Galilea Galileiho, převládá ve vědecké obci názor, že žádný suchozemský tvor nemohl a nemůže dosáhnout hmotnosti 100 tun (která byla tehdy přisuzována plejtvákovi obrovskému), protože by byl rozdrcen vlastní vahou.
Dnes už víme, že největší plejtváci obrovští dosahují možná až dvojnásobné hmotnosti a někteří dinosauři, v době Galileiho ještě zcela neznámí, se stotunové hmotnostní hranici přinejmenším značně přiblížili. Hokkanen sérií výpočtů zahrnujících kritické faktory, jakými jsou tlak na kosti, síla svaloviny nebo robustnost končetin i související schopnost pohybu, dochází k zajímavému závěru, že živočich o hmotnosti nad 100 tun na souši nepochybně mohl existovat, vlivem nedostatečně podrobného fosilního záznamu a ekologických faktorů však žádné takové zvíře neznáme. Cituje přitom zastaralou práci Edwina Colberta z roku 1962, podle které je největším známým dinosaurem bezmála 80 tun vážící Brachiosaurus.
Dnes se mimochodem brachiosaurům klade „pouze“ kolem 58 tun, zatímco největší jsou samozřejmě titanosauři z Jižní Ameriky. Jak už bylo uvedeno, Argentinosaurus huinculensis se s odhadovanou hmotností v rozmezí 72 až 96 tun stotunové hranici výrazně blížil, jaká je ovšem hodnota konkrétní hmotnostní hranice pro suchozemské živočichy?
Dříve bývalo v paleontologických kuloárech uváděno rozpětí nějakých 120 až 150 tun. V Hokkanenově práci se mimochodem rovněž objevuje zajímavý údaj 140 tun, pro který autor vypočítává maximální zatížení kosti holenní před jejím ohnutím (či spíše zlomením). Dochází přitom k zajímavému závěru, že čistě teoreticky mohou existovat živočichové s ještě mnohem vyšší hmotností, pokud dostatečně v relativní rovině zesílíme i kosti jejich končetin (a to i při hmotnostech nad 1 000 tun).
Ve skutečnosti pak však existenci takového tvora brání fakt, že podobně velký čtvernožec by se nemohl pohybovat. Jeho končetiny by totiž byly příliš robustní a dřely by o sebe. Ani hodnota maximální dosažitelné rychlosti chůze pro tisícitunového živočicha, který autorovi vyšel na vcelku solidních 6 km/h, tak vlastně nedává smysl. Podle Hokkanena by sice mohli existovat dinosauři vážící několik stovek tun, jejich vzniku však bránily spíše ekologické a reprodukční faktory jejich životního prostředí.
Optikou této vědecké práce se nicméně poněkud zvyšuje šance na reálnost odhadů hmotnosti pro enigmatického indického obra bruhatkajosaura (Bruhathkayosaurus matleyi), kterému bylo kladeno až kolem 220 tun[, (reálně pak nanejvýš 150 tun a nejspíš ještě podstatně méně) i severoamerického titána druhu Maraapunisaurus fragillimus s odhadovanou hmotností až kolem 120 tun. Ale kdo ví? Možná jednou nějakého „hokkanenovského“ sauropodního titána skutečně objevíme…
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
