Co o tomto malém zástupci čeledi Thescelosauridae kromě roku jeho formálního popisu ještě víme? Popravdě, ani s tím rokem popisu to není tak jednoznačné – první fosilie tohoto dinosaura byla objevena v roce 1922 v sedimentech souvrství Edmonton nedaleko Rumsey Ferry na břehu řeky Red Deer. O čtyři roky později popsal tento nález, nyní již uložený ve sbírkách Královského ontarijského muzea pod označením ROM 804, paleontolog William Parks.
Sedimentární výchozy geologického souvrství Horseshoe Canyon na březích řeky Red Deer. Právě zde byly začátkem 20. století objevováni jedni z nejznámějších dinosaurů vůbec, jako je například tyranosaurid Albertosaurus sarcophagus. Před necelým stoletím zde byl objeven a o 13 let později také formálně popsán druh Parksosaurus warreni.
Ten zařadil neúplnou lebku a části postkraniální kostry do rodu Thescelosaurus jako nový druh T. warreni. Až o 11 let později pak provedl revizi fosilního materiálu thescelosaurů a jejich příbuzných paleontolog Charles M. Sternberg, který dinosaurovi přidělil vlastní rodové jméno, představující poctu právě Williamu Parksovi. Světlo světa tak spatřil Parksosaurus warreni, o kterém však ještě nikdo neměl správnou představu. Vědecká komunita předpokládala, že to byl zástupce skupiny hypsilofodontů, tedy příbuzných evropského rodu Hypsilophodon a afrického rodu Dysalotosaurus.
Znovuobjevený dinosaurus
Na další více než tři desetiletí pak tento taxon upadl takřka do zapomnění, než o něm na počátku 70. let minulého století znovu pojednal britský paleontolog Peter M. Galton v rámci své revize hypsilofodontidů z roku 1973. Následovaly další výzkumy a publikované práce, které víceméně stále označovaly parksosaura za zástupce nyní již nepřirozené, parafyletické skupiny hypsilofodontů v taxonomické blízkosti rodu Thescelosaurus.
V roce 2002 byla sice stanovena čeleď Parksosauridae, dnes je ale spíše používána čeleď Thescelosauridae, přičemž taxon Parksosaurus spadá do její podčeledi Thescelosaurinae. Zatím posledními významnými příspěvky k této problematice jsou dvě odborné práce, publikované v letech 2016 a 2019.
První je studie Sebastiana Rozadilly, v níž je Parksosaurus warreni označen za blíže nezařaditelného zástupce kladu Iguanodontia, vývojově vyspělejšího než jsou členové skupiny Elasmaria (jako je například „polární“ australský druh Leaellynasaura amicagraphica). V novější práci je pak parksosaurus zařazen mezi vývojově primitivní (bazální) ornitopody, a má být dokonce vývojově nejprimitivnějším známým ornitopodem vůbec. Vlastně by tak byl malým a výrazně méně evolučně pokročilým příbuzným velkých kachnozobých dinosaurů, jako je například Hypacrosaurus, který sdílel s tímto pozdně křídovým dinosaurem stejné ekosystémy.
A když už o jejich přirozeném prostředí mluvíme, parksosauři byli součástí fauny geologického souvrství Horseshoe Canyon. Tato formace s mocností vrstev až kolem 230 metrů zahrnuje sedimenty o stáří v rozmezí 74 až 67 milionů let, fosilie parksosaurů jsou přitom známé z úseku datovaného asi na 69,5 milionu let. Současníky malého býložravce tak byli například ankylosaurid druhu Anodontosaurus lambei nebo hadrosaurid druhu Saurolophus osborni.
Potenciálními predátory parksosaurů byli menší troodontidi druhu Albertavenator curriei (zejména pokud měli schopnost koordinovat své útoky a lovit tak ve smečce) a nepochybně pak i mnohem větší tyranosaurid druhu Albertosaurus sarcophagus. Pro tohoto obřího teropoda dosahujícího délky až 9,6 metru a hmotnosti možná až 4 tuny (u největšího známého exempláře CMN 5600) by ale parksosauři představovali jen velmi malé sousto.
Představa o přibližném vzezření dospělého jedince druhu Parksosaurus warreni. Tento menší rychlonohý býložravec velikosti současného kasuára obýval západ Severní Ameriky jen několik milionů let před koncem druhohorní éry.
Předpokládané tělesné míry drobného ornitopoda totiž činí pouze kolem 1 metru na výšku v nejvyšším bodě hřbetu, délka dosahovala asi 2 až 2,5 metru a hmotnost kolem 45 kilogramů.
Parksosauři tedy byli rychle běhající velikostní obdobou současných kasuárů přilbových. Nebyli vyloženě trpaslíky (jakými jsou někteří neptačí teropodi) ale v ekosystémech obývaných mnoha druhy až několik tun vážících dinosaurů představovali spíše snadno přehlédnutelné zástupce tamní fauny. Je tedy jasné, že jedinou formou ochrany byly pro tyto obyvatele příbřežních nížin obezřetnost spojená se schopností rychlého běhu.
Jak ukazují objevy fosilních zubů z jižních částí severoamerického kontinentu, parksosauři a thescelosauři byli patrně mnohem více zeměpisně rozšíření, než se dříve předpokládalo. Dalším jejich blízkým příbuzným byl ostatně druh Notohypsilophodon comodorensis, žijící o nejméně 20 milionů let dříve až v daleké Argentině. Je tedy zřejmé, že o parksosaurovi a jeho vývojových příbuzných toho stále mnoho nevíme. Až čas tedy ukáže, zda skutečně představoval potravního oportunistu, jehož dlouhé prsty na nohách byly adaptací pro pohyb na podmáčené a bahnité půdě a jehož silné přední končetiny umožňovaly vyhrabávání nor nebo alespoň potravy zpod pozdně křídové půdy pomalu končícího světa druhohorních dinosaurů.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
