První fosilní pozůstatky parasaurolofa objevili v roce 1920 členové paleontologického týmu z Torontské univerzity při své expedici k řece Red Deer na jihu kanadské provincie Alberty. Typový exemplář, který dnes nese sbírkové označení Královského ontarijského muzea ROM 768, je poměrně kompletní kostra postrádající pouze ocasní obratle a část kostry zadních končetin. Už tehdy zaujal prominentní dutou trubici, začínající u nozder na špičce tlamy a končící až daleko za hlavou dinosaura.
Fosilie byla objevena v sedimentech geologického souvrství Dinosaur Park (jak jej nazýváme dnes) a její stáří tedy činí přibližně 75,8 až 76,9 milionu let.
Rekonstrukce přibližného vzezření hlavy a přední části těla kachnozobého dinosaura druhu Parasaurolophus walkeri. Tento asi jako nosorožec těžký stádní býložravec obýval území současné kanadské Alberty v době před zhruba 76 miliony let.
V již zmíněném roce 1922 popsal typový druh Parasaurolophus walkeri paleontolog William Parks. V průběhu doby pak bylo objeveno několik dalších exemplářů ze stejného souvrství, náležející pravděpodobně rovněž tomuto druhu.
V některých pramenech je uváděna přítomnost tohoto hadrosaurida také v mladším souvrství Hell Creek na území Montany, podobné tvrzení ale zatím nebylo přesvědčivě doloženo (znamenalo by nicméně prodloužení doby existence tohoto rodu přinejmenším o dalších 6 milionů let).
Už v roce 1921 vykopal Charles Hazelius Sternberg lebku dalšího parasaurolofa z hornin spadajících do souvrství Kirtland, a to na území Nového Mexika. O deset let později popsal tuto fosilii švédský paleontolog Carl Wiman jako nový druh P. tubicen. V roce 1995 byla rovněž v Novém Mexiku objevena téměř kompletní lebka přisouzená stejnému druhu, ačkoliv o vědecké platnosti tohoto taxonu se stále vedou spory. Ty může do budoucna vyřešit revize již objeveného i případného nově získaného fosilního materiálu.
V roce 1961 pak přibyl ze souvrství Fruitland (dle jiných předpokladů Kirtland) další druh P. cyrtocristatus, formálně popsaný paleontologem Johnem H. Ostromem. I když některé výzkumy naznačují, že to nemusí být validní (vědecky platné) druhy, jiné výzkumy jejich platnost nejspíš potvrzují.
Navíc se také začíná ukazovat, že čínský druh Charonosaurus jiayensis je ve skutečnosti nejspíš jen východoasijským zástupcem rodu Parasaurolophus. Pokud je to pravda, pak tento rod existoval přibližně celých 10 milionů let a dočkal se i katastrofického konce křídy před 66 miliony let.
K čemu sloužila lebeční trubice, není jisté
Parasaurolofové byli poměrně velcí kachnozobí dinosauři, jejich maximální rozměry však neznáme. Zatímco typový exemplář druhu P. walkeri totiž dosahoval délky asi 7,5 až 9,5 metru a odhadované hmotnosti kolem 2 600 kilogramů, jeho 1,6 metru dlouhá lebka (i s výrazným trubicovitým hřebenem) byla o dobrou třetinu kratší než lebka holotypu druhu P. tubicen (délka přes 2 metry).
Velikostní porovnání dospělého člověka a dvou ze tří známých druhů rodu Parasaurolophus – P. cyrtocristatus (vlevo) a P. walkeri (vpravo). V obou případech se jednalo o hadrosauridy dosahující běžně délky asi 7,5 až 9,5 metru a hmotnosti přibližně mezi 2 a 3 tunami. Nepochybně se však vyskytovali i podstatně větší, výrazně odrostlí jedinci.
Dá se předpokládat, že velcí jedinci tohoto druhu dosahovali délky kolem 12 metrů a hmotnosti přesahující 4 tuny. Tomu ostatně odpovídá i velikost asijských zástupců rodu Charonosaurus, jelikož 135 cm dlouhá stehenní kost naznačuje délku až kolem 13 metrů a hmotnost blízkou 7 tunám. Tito dinosauři byli navíc poměrně mohutně stavění, což dokazuje právě i relativní robustnost jejich stehenních kostí.
Nejnápadnějším anatomickým znakem těchto pozdně křídových ornitopodů je však nepochybně jejich lebeční hřeben, jehož přesná funkce není dosud s jistotou známá.
Nejčastější hypotézy, vyslovené o funkci těchto lebečních útvarů se v průběhu doby měnily. Hovořilo se tak o jakémsi biologickém šnorchlu, umožňujícím dinosaurovi setrvávat delší dobu pod vodou, či o vnitřním úložném prostoru pro zásobu vzduchu nebo potravy. Také to mohla některých vědců být základna pro ukotvení hřebínku z měkké tkáně, dále pak signalizační a rozpoznávací zařízení v rámci druhu, případně anatomický útvar pro zdokonalení čichu, nebo také zbraň využívaná při vnitrodruhových soubojích. Další teorie předpokládají, že je to výrůstek pro odklánění překážející vegetace, ale třeba i účinný rezonanční útvar pro vyluzování zvuků či prostředek pro termoregulaci (udržování konstantní tělesné teploty).
Hřebeny však mohly plnit hned několik z těchto předpokládaných funkcí najednou nebo sloužily ještě k jiným účelům, o kterých zatím prakticky nic nevíme.
Nejpravděpodobnější však zůstává hypotéza o hřebeni jako signalizačním zařízení, které pomáhalo při vzájemném rozeznávání členů stáda a umožňovalo jim lépe se dorozumět. Vyvrácena nebyla ani hypotéza o hřebeni coby akustickém zařízení, kterým mohli někteří jedinci parasaurolofů vyluzovat táhlé bučivé zvuky. Tuto myšlenku poprvé vyslovil již zmíněný paleontolog Carl Wiman v roce 1931, když formálně popsal druh Parasaurolophus cyrtocristatus. Přesně o padesát let později už se jí seriózněji zabýval jeho americký kolega David Weishampel, který mimo jiné odhadl, že tito dinosauři produkovali zvuky v rozsahu frekvencí 55 až 720 Hz.
V roce 1997 byl vytvořen trojrozměrný model lebeční rezonanční komory parasaurolofů, podle kterého měl jimi vyluzovaný zvuk frekvenci přibližně 30 Hz, velkou roli zde ale hrála konkrétní anatomie nasálních dutin v lebkách těchto kachnozobých dinosaurů.
Objev „malého Joea“
I přes značné zeměpisné rozšíření rodu Parasaurolophus jsou jejich fosilní pozůstatky poměrně vzácné (alespoň ve srovnání s mnoha jinými rody hadrosauridů). Také proto se stal velmi významným objevem nález mláděte parasaurolofa s označením RAM 14000 a přezdívkou „Joe“, oznámeným v roce 2013. Fosilie byla objevena v sedimentech geologického souvrství Kaiparowits v roce 2009 a délka jejího původce dosahovala jen 2,5 metru, což představuje pouze čtvrtinu délky dospělých a plně dorostlých jedinců.
Díky této zkamenělině už máme poměrně dobrou představu o tom, jak zásadně se vyvíjel tvar a proporce lebečního hřebene v průběhu ontogeneze (individuálního vývoje) parasaurolofů. U mláděte totiž není hřeben protáhlý a trubicovitý, ale nízký, plochý a má zaoblený profil. Teprve v průběhu vývoje se z malého výrůstku stával stále delší a výraznější útvar, až nakonec u odrostlých exemplářů mohl zvýšit celkovou délku lebky na více než dva metry.
Parasaurolophus byl zástupcem podčeledi Lambeosaurinae v rámci čeledi Hadrosauridae a jeho nejbližšími příbuznými byly pravděpodobně východoasijské rody jako Charonosaurus nebo Nipponosaurus. Parasaurolofové se svým nepřehlédnutelným trubicovitým lebečním hřebenem nicméně zůstávají jedněmi z nejznámějších kachnozobých dinosaurů, a tím i nejvíce ikonických ptakopánvých dinosaurů vůbec. Takže na závěr snad už jen jedno pomyslné přání – hezké stoleté výročí, milí „dinosauři se šnorchlem“!
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
